Mužský rod, ženský rod

Kritici radi priraďujú mnohým filmom prídomok bezdejový, ale asi iba vtedy, ak nevideli ešte Mužský rod, ženský rod. Godard a Truffaut mali natoľko rozdielny štýl, že je vôbec prekvapivé, že sa podarilo zostaviť charakteristiku novej vlny. Zjednodušene by sa dalo povedať, že o francúzsku novú vlnu sa jedná vtedy, ak je prítomná postava hraná Jeanom Pierrom Leaudom a tá chce trtkať. Ale vážne. Godardov súputník je skôr Rainer Werner Fassbinder, najmä vďaka množstvu rýchlo spíchnutých filmov. U nemeckého génia prekvapí ucelenosť jeho takto natočených filmov, u experimentátora Godarda ich naliehavosť a anarchia. Mužský rod, ženský rod je čistá anarchia, je to akási hraná anketa v uliciach Paríža. Ale nie ankiet zasadených do deja, ale proste hraný film ako anketa, ako výpoveď o svojej dobe a ľuďoch ju tvoriacu. (17.12.2015)

Opět se nám dostává zkoumání vlivu všeprostupující ideologie nastupujícího konzumu 60. let na chování postav - mladého levičáka Léauda (dítě Marxe?) a mladičké, ale již v showbusinessu prorážející Chantal Goya (dítě Coca-Coly?). Sledování jejich sbližování a následného vzdalování (skvělá scéna hradby mezi Marxem a Colou, hradbou mezi ideálním produktem a realitou najdeme ke konci filmu při nahrávání desky v hudebním studiu), umožněné dobou; reflexe (a zvnitřnění?) probíhajících společenských procesů (vedoucí k jeho konci) u Léaudovy postavy, podané s typicky godarovským finesami - zejména sociologickým laděním v dlouhých záběrech dialogů jednotlivých figur (čímž předjímá své budoucí filmy, zejm. 2 ou 3 choses), samozřejmě osobitým střihem, nečekané "vpády" hudby atp., vše v přístupné a scelené narativní formě (čímž připomíná zase své předchozí filmy). (26.10.2013)

Na Godardovy filmy se dívám rád (hodně jich mám za sebou a hodně ještě před sebou), přestože s pokročilým věkem, je to stále obtížnější (místo večerního filmového klubu VEFIK budu pro Godarda muset zařadit ranní RAFIK), a to bez ohledu, zda je Godard natočil v mládí či stáří. "Masculin, féminin" je filem z převečera roku 68. Tak nějak to vypadalo asi na celém světě, nevyhnulo se tomu ani maloměsto, ve kterém jsem tehdy bydlel. Nejen ženský a mužský rod byl tehdy více "homogenní" než dnes, ale patřily do něj, do nich, i politické, sociální a existenciální otázky, které se dnes běžně nereflektují. Takhle nějak vypadal svět, než ho pohltil svět zážitků. (10.02.2023)

Mužský rod, ženský rod jest existenciální manifestací osamělosti a vzájemného odcizení jednotlivců, ale taktéž jisté povrchnosti bytí západní civilizace. Mladé generace zřejmě v každém čase zaujímají jistý opozitní postoj ke generacím předcházejícím, tedy k vlastním rodičům. Předností mládí je jeho vitalita, s níž prosazuje a hají své "pravdy". Avšak jistým nedostatkem je často nekritické nahlížení oné "pravdy". Pravda, postoj je tím, co dokáže jednotlivce propojit poutem vzájemné spřízněnosti, co u jednotlivců dokáže vyvolat pocit sounáležitosti s větším, nadřazenějším celkem. Bytí samotné tím totiž nabývá jakousi konstrukci smysluplnosti. Co je však iluse a co skutečnost? Čili konfrontace ideálů s realitou, do toho však vstupují rovněž různé vlivy vlastních předsudků, tužeb a obav, ale též společenských konvencí. Emancipace jednotlivce sice probíhá, avšak vždy naráží na vlastní omezení. Film lze označit za adaptaci Maupassantových povídek Signál a Pavlova milenka, pokud nám stačí, že v kině promítaný švédský film je inspirován první povídkou a že hrdina příběhu se jmenuje Paul (Jean-Pierre Léaud), mladý muž, zařizující a obstarávající si svůj životní prostor. Sice ho lze nazvati idealistou, avšak jen s dodatkem o nezralosti. S velkým úsilím sice směřujeme za svými cíli, často si však ani nevšimneme, že jde pouze o zdání našeho cíle. Důležitou postavou je Madeleine Zimmer (zpěvačka Chantal Goya), mladá žena s přáním pěvecké kariéry. Bytí se pak spíše zdá  být bezcílným pobavením. Z dalších rolí: Paulův kamarád a odborář z osamělosti Robert Poiccard (Michel Debord), Madeleininy kamarádky, velmi blízká Élisabeth Choquet (Marlène Jobert) a svými city rozpolcenější Catherine-Isabelle (Catherine-Isabelle Duport). Mužský rod, ženský rod: mládí, hledání a vytváření vlastních soukromých životních prostorů, konfrontace ideálů se skutečným stavem věcí, na jedné straně určitá politická radikalizace, na té druhé zas pozlátkové zbarvení života, obojí je subjektivním životním smyslem, jenž si však nárokuje obecnější platnost, obojí se zároveň vlastnímu bytí na hony vzdaluje. Jde o výstižnou demonstraci snah o sbližování i zoufalých výkřiků osamělosti, přičemž se především touží po lásce a naplnění. Godard zvolenou "sociologickou" formou ideálně zpřítomnil ideu odcizení. (06.07.2024)

Po delší době jsem se vrátil ke Godardovi a tentokrát mě to nebavilo a dokoukával jsem to na silu. Občas vytýkanou bezdějovost bych odpustil, to jsem čekal. Různé hrátky s kamerou, podivně sekaný obraz i zvuk jsem čekal taky. Nejvíc mě ale vytáčely postavy. Mladé holky, které neví, co chtějí a kluci, kteří naopak chtějí jen to jedno. Nějak se jim to nedostává, jsou z toho nervózní a mají praštěné řeči… tu o sexu, tu o politice, občas si zafilozofují. Přišlo mi to jak naše dávné debaty na střední po pár pivech. To jsme taky byli středem světa a věděli jsme všechno. Akorát nás u toho naštěstí nikdo netočil. Nakonec jsem to dokonce vydržel (jedna hvězda) a u pár vět jsem se pousmál (druhá menší hvězda). Na doporučení to ovšem není, a kdyby to nebyl Godard, hodnotilo by to ještě méně lidí než aktuálních 354. Raději si od něj dejte jiné filmy. (10.09.2021)