Mužský rod, ženský rod

Na Godardovy filmy se dívám rád (hodně jich mám za sebou a hodně ještě před sebou), přestože s pokročilým věkem, je to stále obtížnější (místo večerního filmového klubu VEFIK budu pro Godarda muset zařadit ranní RAFIK), a to bez ohledu, zda je Godard natočil v mládí či stáří. "Masculin, féminin" je filem z převečera roku 68. Tak nějak to vypadalo asi na celém světě, nevyhnulo se tomu ani maloměsto, ve kterém jsem tehdy bydlel. Nejen ženský a mužský rod byl tehdy více "homogenní" než dnes, ale patřily do něj, do nich, i politické, sociální a existenciální otázky, které se dnes běžně nereflektují. Takhle nějak vypadal svět, než ho pohltil svět zážitků. (10.02.2023)

Niekoľko citátov z filmu: "Páčila sa mu Catherine, ktorá bola pravdepodobne ešte stále panna, ale mala črty budúceho militanta.". "Som rada, že ma Paul miluje. Možno sa nechám od neho pretiahnuť, ale dúfam, že sa z neho nestane otrava.". „Dajte nám televízor a auto, ale zbavte nás slobody.“. „Tento film by sa mohol volať Deti Marxa a Coca-Coly. Pochop čo chceš.“. A teraz je dôležité vedieť, že všetko, čo je povedané pred "ale" je zbytočné. Takže: Militantné radikálky, dúfajúce, že ich partner nebude do budúcna nudná otrava, by sa radi zbavili slobody. V skutočnosti sú však tieto krásky deťmi Coca-Coly. Marxa môžu vyhodiť z okna. A jeho dieťaťa sa zbaviť tyčou zo záclony. Pochopené podľa návodu. Ako som chcel. P. S. No a Bardotka! samozrejme, Bardotka: Masculina, ako to len ide. (17.05.2021)

Mužský rod, ženský rod jest existenciální manifestací osamělosti a vzájemného odcizení jednotlivců, ale taktéž jisté povrchnosti bytí západní civilizace. Mladé generace zřejmě v každém čase zaujímají jistý opozitní postoj ke generacím předcházejícím, tedy k vlastním rodičům. Předností mládí je jeho vitalita, s níž prosazuje a hají své "pravdy". Avšak jistým nedostatkem je často nekritické nahlížení oné "pravdy". Pravda, postoj je tím, co dokáže jednotlivce propojit poutem vzájemné spřízněnosti, co u jednotlivců dokáže vyvolat pocit sounáležitosti s větším, nadřazenějším celkem. Bytí samotné tím totiž nabývá jakousi konstrukci smysluplnosti. Co je však iluse a co skutečnost? Čili konfrontace ideálů s realitou, do toho však vstupují rovněž různé vlivy vlastních předsudků, tužeb a obav, ale též společenských konvencí. Emancipace jednotlivce sice probíhá, avšak vždy naráží na vlastní omezení. Film lze označit za adaptaci Maupassantových povídek Signál a Pavlova milenka, pokud nám stačí, že v kině promítaný švédský film je inspirován první povídkou a že hrdina příběhu se jmenuje Paul (Jean-Pierre Léaud), mladý muž, zařizující a obstarávající si svůj životní prostor. Sice ho lze nazvati idealistou, avšak jen s dodatkem o nezralosti. S velkým úsilím sice směřujeme za svými cíli, často si však ani nevšimneme, že jde pouze o zdání našeho cíle. Důležitou postavou je Madeleine Zimmer (zpěvačka Chantal Goya), mladá žena s přáním pěvecké kariéry. Bytí se pak spíše zdá  být bezcílným pobavením. Z dalších rolí: Paulův kamarád a odborář z osamělosti Robert Poiccard (Michel Debord), Madeleininy kamarádky, velmi blízká Élisabeth Choquet (Marlène Jobert) a svými city rozpolcenější Catherine-Isabelle (Catherine-Isabelle Duport). Mužský rod, ženský rod: mládí, hledání a vytváření vlastních soukromých životních prostorů, konfrontace ideálů se skutečným stavem věcí, na jedné straně určitá politická radikalizace, na té druhé zas pozlátkové zbarvení života, obojí je subjektivním životním smyslem, jenž si však nárokuje obecnější platnost, obojí se zároveň vlastnímu bytí na hony vzdaluje. Jde o výstižnou demonstraci snah o sbližování i zoufalých výkřiků osamělosti, přičemž se především touží po lásce a naplnění. Godard zvolenou "sociologickou" formou ideálně zpřítomnil ideu odcizení. (06.07.2024)

Opět se nám dostává zkoumání vlivu všeprostupující ideologie nastupujícího konzumu 60. let na chování postav - mladého levičáka Léauda (dítě Marxe?) a mladičké, ale již v showbusinessu prorážející Chantal Goya (dítě Coca-Coly?). Sledování jejich sbližování a následného vzdalování (skvělá scéna hradby mezi Marxem a Colou, hradbou mezi ideálním produktem a realitou najdeme ke konci filmu při nahrávání desky v hudebním studiu), umožněné dobou; reflexe (a zvnitřnění?) probíhajících společenských procesů (vedoucí k jeho konci) u Léaudovy postavy, podané s typicky godarovským finesami - zejména sociologickým laděním v dlouhých záběrech dialogů jednotlivých figur (čímž předjímá své budoucí filmy, zejm. 2 ou 3 choses), samozřejmě osobitým střihem, nečekané "vpády" hudby atp., vše v přístupné a scelené narativní formě (čímž připomíná zase své předchozí filmy). (26.10.2013)

Pro mě zatím nejlepší, protože nejzábavnější Godard. Není tak formálně roztříštěný, působí soudržněji, ale přesto je neustále zajímavý, co se týče filmařských technik. Skvělý Léaud (a zejména jeho originální "nahazování" cigarety do úst), zajímavá "nová neznámá tvář" Chantal Goya a výborné absurdní scénky (přesto se tentokrát Godard drží poměrně v rámci realističnosti, což je pro mne další plus). Zaujme také umné propojení politiky a běžného života. Směrem ke konci Masculin, féminin malinko upadá, ale na pětku to v porovnání s dalšími režisérovými filmy vyjde. (13.02.2013)