Pravda

„On ma takisto miloval. Len sme sa nemilovali v ten istý čas.“ Vynikajúca súdna dráma, ktorá sa odohráva predovšetkým mimo súdnej siene, až v závere sa to koncentruje do jej útrob. Aj v čiernobielom prevedení Brigitte Bardot jednoducho žiari a v podstate sa ukazuje, že v jej prípade Boh nielen stvoril ženu, ale aj skvelú herečku. Páčilo sa mi, že celkové odhalenie toho, čo sa stalo bolo ponechané v podstate až na záver a divák sa mohol pohrávať s alternatívnymi možnosťami. Bola to vražda z vášne alebo bol v tom niekto tretí? Možno odsúdiť prostopašnosť chudobnej dievčiny a naopak, je žiarlivosť mocnejšia ako láska? Film ponecháva odpovede otvorené a tak aj priestor na zamyslenie. A scenárista si nevedomky nechal niečo aj pre zástancov eutanázie: „Samovražda má zmysel len vtedy, ak ju spácha zdravý jedinec.“ (24.03.2021)

Spíše než jako psychologické nebo společenské drama mě tento Clouzotův snímek oslovil svými dílčími motivy: zaujetím hlavního hrdiny hudbou a psychologickou (i tělesnou) vyprázdněností hlavní hrdinky. Svět poválečné levobřežní mládeže ztvárnila francouzská kinematografie snad bezpočtukrát a obrazu zde podanému zcela chybí atmosféra a spíše celku přitěžuje, tak jej raději – jako levobřežní romantik – ani nezmiňuji. Ani oba vzpomenuté silnější zážitky ovšem také nejsou bez poskvrny. Celý příběh dvou milenců anebo snad jedné osamocené milenky již v prvních záběrech ničí distancované vyprávění. Rámec soudního přelíčení sice působivě konfrontuje generační hlediska a problematizuje je, nicméně ani vzdáleně nevypráví drama, které skončilo smrtí muže, kterého jsme nemohli ani vzdáleně poznat. Vše, co zaznívá u soudu, jsou jen fragmenty života, z něhož jsou vyňaty veškeré tvárné vlivy: atmosféra, jazyk, živly, světlo, tělo… A i kdybychom si zapřeli, že žijeme v jednom strhujícím hmotném světě, pak je třeba mít na mysli, že retrospektivní záběry jen vyprávějí zdánlivou pravdu či předpokládanou lež předvolaných. Pakliže film uzavírá další tragédie, svým způsobem odvislá od přelíčení, nelze se než tázat, kde se divák, svědek tohoto dění ocitl. Zda zemřel spolu s krásnou ženou, která se necítila a nedokázala přijmout duši toho, kdo do ní vnikal, nebo že se rozplynul v hudbě a pak ani nepomyslel na tu směšnou propast, do níž propadl obraz talentovaného dirigenta. Obraz ani jednoho z nich totiž není věrohodný. Blondýnka ve vyprávění skrývá své nitro stejně tak, jako dirigent ho obnažuje, a oba navíc stejným, a tím nejbanálnějším způsobem – hříchem, který si volí, aby se odtrhli nebo aby se scelili, což se v tu chvíli zdá být týmž. Pravda? (01.02.2019)

„Copak spravedlnost musí čekat na správný čas?“ Říkám si, jestli Clouzot stihl vidět Weissovu Takovou lásku a kapánek se inspirovat, protože ta myšlenka marného hledání spravedlnosti, včetně různých probíraných pocitů a pohledů na závažné chování mladé dívky, jež zasáhla do života několik mužů, je tu hodně podobná. Dokonce i Brigitte Bardot mi před soudem nejednou připomněla Marii Tomášovou, jen tady v prostředí reálného soudu se soubojem dvou advokátů chybí onen ústřední surrealistický prvek a také vyústění je značně drsnější. Tempo ne vždycky působí svižné, ale vynahradila to velmi slušně propracovaná psychologie problematické dívky, často ztracené uprostřed svých vlastních pocitů, v každém vztahu nekonečně váhající a přelétající mezi opravdovou láskou, náhodnou známostí pro krátké potěšení a lhostejnosti ke všemu, včetně morálky i vlastního života. Snad pokaždé, když už se zdálo, že se mi tak dlouhý film začne táhnout, záhy mě s dalším zvratem a střihem přikoval ještě víc. Brigitte Bardot v tomto filmu naplno ukázala, že v ní dříma daleko víc, než se u populární módní ikony a sexsymbolu své doby může na první pohled zdát a výtečně sehrála svou postavu v několika různých polohách. Pravda na velkém prostoru za mě nabízí v opravdu skvělém společném balení výborné soudní drama i výrazné sociální a psychologické drama o problémech a pocitech dospívající mládeže. [90%] (01.10.2022)

Další mylný předpoklad a předsudek si teď můžu škrtnout. Brigitte Bardot rozhodně nebyla jen vyprázdněný sexsymbol , ale i skvělá charakterní herečka, Pravda toho budiž důkazem.  Dobové soudní drama může některým připadat na první pohled  zastaralé, ale bude to jen zastřený pohled ignorantův.   Společnost dnes řeší jiná témata, leč falešná morálka a moralizování je lidskému plémě vlastní a vymýtit se jej vůbec nedaří.  Máme tu pravdu společenskou, mravokárnou, kde nemravná dívka zavraždí svého bezúhonného a ctnostného milence a.... další případ, prosím. Proti ní však stojí pravda lidská, pravda jednotlivců, pravda, jež je ovlivněna city, emocemi, touhami, ideály, ale i sebeklamem či nedostatkem vlastní vůle, pravda mužská, pravda ženská, pravda sobecká...  Clouzot ukazuje obě (či lépe všechny) tváře  té pravdy, třeba kontrast mezi sestrami Annie, krásnou, tmavovlasou, cílevědomou, pracovitou a ctnostnou  a Dominique, živočišnou, nemravnou, nestydatou, svobodomyslnou a bezzásadovou.   Film o svobodě, lásce a možná i smyslu našeho bytí. A má v životě  vlastně nějaký význam definovat pravdu? (29.09.2022)

Súdna dráma, ktorá môže mnohých dnešných divákov odradiť pomerne naivným pohľadom na morálku, dnes sme predsa už len niekde inde a výčitky na súde smerom ku kaviarenskému povaľačstvu pôsobia skrátka smiešne, až trápne. Každopádne Clouzot je Clouzot a z inak jednoduchého melodramatického príbehu nešťastnej lásky robí zaujímavú polemiku o podstate pravdy. V priamom prenose sledujeme súdny proces a v rámci neho si môžeme prostredníctvom retrospektív skladať celkovú mozaiku zločinu. A zároveň zisťovať, že žiadna rekonštrukcia, ani súdny proces nedokáže pravdu stopercentne sprostredkovať. Možno najlepšia úloha Brigitte Bardot v jej kariére, i keď nie príliš známa. (29.05.2020)