Jana Eyrová

Mohlo by se zdát, že nemá smysl zfilmovávat (po víc jak?) dvacáté předlohu Charlotte Brönteové, když se do povědomí diváků zapsalo hned několik verzí: Stevensonův gotický horror s Orsonem Wellesem (1944), Zeffirelliho přímočaře klasicistní (1996) a různé BBC seriály - soudě dle ohlasů - nesoucí se v duchu mírně historizujícího herritage cinema. Ta Fukanagova má ale své právo na existenci, protože Janu Eyrovou ukazuje jako pěkně feministické éro, které oproti dobovým konvencím vyznává rovnoprávnost pohlaví na místo pokory, což ospravedlňuje i závěrečný odklon v případě nedořečení/neukázání "prozření" jedné z postav. (Prozření se zde totiž odehrává v ryze mentální, nikoliv tělesné podobě.) Že nejde jen o ilustraci knihy, stvrzuje i narušení chronologičnosti, kdy je nám valná většina příběhu zprostředkovávána ve vzpomínkách, které jsou filtrovány skrze ústřední protagonistku. Díky tomu jsme na ni mnohem více napojeni, a tak můžeme dění prožívat spolu s ní, aniž by se sklouzávalo k sentimentu či patosu. Nespoléhá se ani na "tradiční BBC kvalitu", ačkoliv daný štempl před filmem najdeme, protože na místo předvádění výpravy je patrná snaha o větší autenticitu, kterou zajišťuje snímání ruční kamerou a upřednostňování přirozeného světla před umělým. Na místo dodržování tradičních postupů (hodně důležité je rozestavení postav v mizanscéně, pozoruhodný je i žánrový a s tím spojený formální zlom po jednom zásadním odhalení - bodu zlomu) se tato adaptace více blíží uměleckému filmu, a tak není na místě se pozastavovat nad Fukanagovým výběrem látky. (03.08.2011)

Jana Eyrová neměla na růžích ustláno. Ze siroty pozvedla sebe díky kvalitnímu vzdělání na osobu zvládající vlastní výbušnost a jako z udělání ji také hned její první zaměstnání vetkalo do vínku její životní lásku. Cesta k lásce ovšem nebyla bez ostnů. Jana musela projít odříkáním, zkouškou odsuzující plytké povahy i potýkání se se lží a odmítnutím. A čemu náhoda nechtěla, i takto životem zkoušená hrdinka završila svůj příběh zajištěná a provdaná za toho pravého. Ale aby srdéčka neplakala, mocný osud zasáhl tak, že Rochester musel zaplatit vlastním zrakem za své první falešné manželství. (25.07.2012)

Zatím nejlepší zpracování Jany Eyrové, které jsem měla možnost vidět. Nejblíže k němu má jen Osudová láska Jany Eyrové. Je to klasika, kterou jsem četla několikrát jako náctiletá, ale i později a stále má své místo nejen v mé knihovně, ale je založená i někde v koutku mého srdce. A asi byla založena trochu hlouběji, protože jsem teprve teď zjistila, že jsem ten film viděla už v loňském roce. Nechápu jak jsem mohla na Edwarda Rochestera zapomenout :-) Nechám se překvapit ještě jinými zpracováními a tak si tu jednu hvězdu schovám pro možná ještě lepší Janičku:-) (04.09.2014)

Čo som si ako prvé počas filmu všimol boli precízne, zmysluplné a do uší bijúce literárne texty, ktoré spolu s pekným soundtrackom, výbornou kamerou a krásny prostredím dolaďovali atmosféru Jane Eyre takmer k dokonalite. Aj keď stopáž filmu je síce trošku pretiahnutá, no herecké výkony oboch hercov a krutý, ale hrozne dobrý koniec tu dlhú stopáž prevyšujú. Čo ale môžem filmu vytknúť sú cirkevné kecy ohľadom boha a pod. , ale berem to 19st. ako aj všetky storočia pred ním boli na hlavu padnuté. (22.09.2011)

Najnovšej adaptácii slávneho románu nemám veľmi čo vytknúť, naopak musím vyzdvihnúť hneď niekoľko vecí. Prvou je menšia zmena v rozprávaní, čo je oproti iným osviežujúce a pre mňa najnudnejšie časti knihy sa rýchlo odbijú už v úvode. Ďalej je to Michael Fassbender, chodiaca charizma, pre ktorého akoby bola rola Rochestera šitá na mieru. A poslednou je opät magicky podmanivý soundtrack Daria Marianelliho. (13.07.2011)