Jana Eyrová

Jane Austenová je blbá kráva. Nemám ji rád, vážně. A proč ji nemám rád - a zároveň proč je Jane Eyre mnohem lepším příběhem, i když zdánlivě Austenové tak podobným, nejlépe vyjádří slova samotné autorky Jane Eyre - Charlotte Bronte, která Austenovou taktéž nesnášela, na adresu Pýchy a Předsudku: “I got the book and studied it. And what did I find? An accurate daguerreotyped portrait of a common-place face; a carefully fenced, highly cultivated garden, with neat borders and delicate flowers—but no glance of a bright vivid physiognomy—no open country—no fresh air—no blue hill—no bonny beck. I should hardly like to live with her ladies and gentlemen in their elegant but confined houses." (19.04.2014)

Mohlo by se zdát, že nemá smysl zfilmovávat (po víc jak?) dvacáté předlohu Charlotte Brönteové, když se do povědomí diváků zapsalo hned několik verzí: Stevensonův gotický horror s Orsonem Wellesem (1944), Zeffirelliho přímočaře klasicistní (1996) a různé BBC seriály - soudě dle ohlasů - nesoucí se v duchu mírně historizujícího herritage cinema. Ta Fukanagova má ale své právo na existenci, protože Janu Eyrovou ukazuje jako pěkně feministické éro, které oproti dobovým konvencím vyznává rovnoprávnost pohlaví na místo pokory, což ospravedlňuje i závěrečný odklon v případě nedořečení/neukázání "prozření" jedné z postav. (Prozření se zde totiž odehrává v ryze mentální, nikoliv tělesné podobě.) Že nejde jen o ilustraci knihy, stvrzuje i narušení chronologičnosti, kdy je nám valná většina příběhu zprostředkovávána ve vzpomínkách, které jsou filtrovány skrze ústřední protagonistku. Díky tomu jsme na ni mnohem více napojeni, a tak můžeme dění prožívat spolu s ní, aniž by se sklouzávalo k sentimentu či patosu. Nespoléhá se ani na "tradiční BBC kvalitu", ačkoliv daný štempl před filmem najdeme, protože na místo předvádění výpravy je patrná snaha o větší autenticitu, kterou zajišťuje snímání ruční kamerou a upřednostňování přirozeného světla před umělým. Na místo dodržování tradičních postupů (hodně důležité je rozestavení postav v mizanscéně, pozoruhodný je i žánrový a s tím spojený formální zlom po jednom zásadním odhalení - bodu zlomu) se tato adaptace více blíží uměleckému filmu, a tak není na místě se pozastavovat nad Fukanagovým výběrem látky. (03.08.2011)

Krásný příběh s okouzlující atmosférou, příjemnou hudbou a silnými okamžiky. Hlavní herci podle mě ve svých rolích excelovali a náležitě se doplňovaly. Obdivuju dobu, ve které musely žít, mám ráda tu zdvořilost a všechny momenty, které s tím souvisí. Jana Eyrová je silnou bytostí, která vydrží a snese spoustu, ale ne všechno, asi jako každá žena. Film pro mě měl gradující scény a vyvrcholené okamžiky, které se staly ve správnou chvíli. Něžné záběry, upřímné rozhovory, přímost hlavní hrdinky, to vše velice zaujalo, nenudilo a dvě hodiny díky tomu nepřišly tak dlouhé. Drama vystihuje silnou lásku, ve kterou věřím a myslím si, že překoná všechny předsudky, původ či věk a to i v současné době. Film mě přesvědčil si pořídit knížku a to už si myslím, něco znamená. (02.09.2011)

Noblesní viktoriánská romance, dokonale trefená do současných formálních a estetických trendů moderní filmařiny. Syrová kamera, nulový patos a úsporné dialogové pasáže, kde je vše soustředěné na střih, mimiku herců a v drtivé většině nevyřčené emoce. Velmi moderní avšak přitom dobové a plné tradičních hodnot, které máme v těhle osudových příbězích z dávných dob tak rádi. Skoro by se chtělo říct, že tyhle filmové záležitosti zůstali v prachu někde na konci devadesátek, naštěstí to ale není pravda, jsou i dnes, jen jich je už mnohem méně a kvalitních jen pár. (09.09.2015)

Triumf klasicismu, filmařské uměřenosti a romantických propriet. Kdybych neznal herce, měl bych problém film datovat. Každopádně právě kvůli hercům a některým nádherným romantizujícím kompozicím se Jane Eyre vyplatí. Jen mě trochu mrzí, že si jí Fukunaga nenechal na důchod a odvážně nepokračoval tam, kde na Sin Nombre skončil. (28.07.2011)