Submarino
Submarino
Submarino
Obsahy(1)
Nick a jeho mladší bratr se protloukají životem poznamenaní nešťastnou událostí v dětství. Nick se právě vrátil z vězení a zdá se, že kromě pití piva a občasné návštěvy posilovny, není nic, co by ho zvlášť zajímalo. Jeho mladší bratr pečuje po smrti své ženy o malého syna, před nímž však skrývá tajemství, které dítě odhalí až smutně snadno. Oba bratři se sejdou na matčině pohřbu, kde se životy všech zúčastněných náhle propojí... Vinterberg působivě vypráví příběh dvou outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu Submarino. Seversky syrové drama se strhujícími hereckými výkony je natočeno s citem pro formu a autentičnost situací, které jen posilují emotivnost snímku.
Ve svém šestém filmu Submarino se Thomas Vinterberg navrátil k tématu dysfunkčních rodinných vztahů obdobně jako ve své předchozí tvorbě: ve snímku Rodinná oslava z roku 1998, vůbec prvním filmu manifestu Dogma 95, který získal ocenění na mnoha mezinárodních festivalech či později v odlehčené podobě v komedii Když se muž vrací domů (2007). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (185)
Film Submarino Thomase Vinterberga je drsným sociálním dramatem o dvou bratrech, kteří na kodaňské periferii zkoušejí překlenout trauma z dětství. Kultivovaně natočený a nesmírně emotivní příběh svou vnitřní silou připomíná, že autor je spolutvůrcem Dogma 95. Od strohého manifestu se však vzdaluje propleteným rámcovým příběhem, bohatým hudebním doprovodem i stylizovaným vizuálem. Emotivně zničující zážitek, který si naštěstí najde cestu i do českých kin a dosavadní vrchol Karlovarského festivalu. [MFF KV 2010] ()
Propojení zoufalců do jedné velké beznaděje, v okaté snaze o co největší depresivní dopad, vzniklo jen pro první plán a nebylo podloženo živoucností existence, snímek, kde není místo pro sebemenší radost (i kdyby to mělo být, že se dnes půjdu opít jako Dán) na mě nemůže působit jinak, než nedůvěryhodně, čemuž ostatně napomáhalo i vyobrazení způsobů života (feťák s bytem jako klícka a paní na úklid, aniž bychom měli možnost zaznamenat jeho zdroje předtím, než získal hotovost na novou živnost??). A poselství? Jestli se nám pan Vintenberg snažil podsunout, že mizérie dětství nepodmínečně odsuzuje k živoření před vraždou, vězením a sebevraždou, tak alibisticky lhal a může být, že vzal naději těm životaschopným, stiženým podobným osudem... možná měl k filmu přibalit i návod s varováním, aby se vyhnul případným žalobám. ()
Ano, seversky syrové, sociálně kritické, "Dogmatické"... ale také zdlouhavé a nudné, protože herci jsou ve svých rolích hodně nevěrohodní a příběh je příliš šablonovitý. Na žánrově podobné nízkorozpočtové nekomerční kousky jsem dlouhá léta chodil do filmových klubů, na Febiofest apod. Ale od jisté doby mě už příliš nebaví a popravdě po nich ani nevzdechnu, mám-li po ruce například nějaký dobrý horror nebo scifárnu. A co se týče filmů z kodaňské periferie (urbanistické i té společenské), mnohem víc mě oslovily rané Refnovy snímky. ()
Jestliže někoho film Submarino emocinálně minul, tak mě rozhodně ne. Příběh dvou bratrů, kteří měli vnitřně zmučené srdce tím, co stalo v jejich dětství a to do velké míry ovlivnilo jejich další způsob života. Měli k sobě tak blízko a přitom si byli tak vzdálení. Z celého jejich života na mě čišela jejich samota a zoufalá beznaděj. Velmi smutné a depresivní drama, které se Dánům jako ostatně vždy povedlo. Velmi dobře bylo vypracované prolínání osudů obou bratrů a studená barva filtru, která ještě víc umocnila drsnost příběhu. Osobně mě zaujal výkon Jakoba Cedrgrena, kterého jsem měla možnost vidět už ve filmu Ukrutně šťastni. A dík alespoň za pár pozitvních momentů. ()
Po Rodinné oslavě a Honu jsem měl od režiséra Vinterberga jen ta nejvyšší očekávání, což se trochu obrátilo proti mně, protože Submarino se s nimi nemůže porovnávat. To ale neznamená, že by šlo o špatný film, jen prostě není tak výborný. Pořád je to poctivé severské drama se vším, co byste od něho mohli čekat. Příběh 2 bratrů, na kterých se výrazně podepsalo smutné dětství (rámované navíc jedním velkým traumatem) mě bavil, i když se na první pohled může zdát trochu obyčejný. Jednoznačně staví hlavně na hereckých výkonech, proti kterým se nedá říct vůbec nic. Lehké ozvláštnění v podobě oddělení obou linií může někoho i trochu rušit, ale já s ním neměl problém. Zároveň Submarino patří k těm typům snímkům, u kterého má naprosto zásadní podíl na vytvoření atmosféry hudba, v tomto případě na to stačily 2 písničky (magický titulní motiv Fatherless Hill spolu s Hollow Talk, kterou má zas pod kůží každý fanoušek severského seriálového klenotu Most). Symbolický konec se mi také líbil, takže hodnotím solidními 4*. ()
Reklama