Sherlock Holmes: Hra stínů

První díl zafungoval jakýs takýs momentem překvapení, kdy se slavný detektiv pohyboval ve vytříbeném vizuálním světě Guye Ritchieho. Napodruhé je moment překvapení tatam a tak se najednou začnete šťourat v tom, co vám napoprvé nevadilo. Na dvě hodiny až příliš rozmělněný děj, upozaděné ženské hrdinky, nevýrazný záporák, až na nějaké dvě tři vtipné dialogové výměny prázdná vata, a hlavně, detektivní linka, která je vám úplně putna. Akční eskapády okoukané, což nespasí ani běh lesem, u kterého se nebojím použít slova o genialitě. První půlku jsem doufal, že se to v té druhé rozjede, jak občas někteří komentátoři slibovali, ale poslední půlhodinu už jsem se regulérně modlil za to, ať to skončí. Takový blockbusterový fail se jen tak nevidí. (28.04.2012)

Hollywoodská dvojka se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Ústřednímu tandemu to pořád skvěle šlape (i když chvílemi je Holmes už magor přes čáru), děj má patřičnou zašmodrchanost, akční scén jsou velkolepé a Jared Harris je překvapivě skvělý Moriaty. Svěžest předchozího dílu ale zmizela a úvodní hodinka několikrát padne v tempu na zadek. Jinak jde ale o důstojné navázání, které je naštěstí s postupujícími minutami lepší a lepší (přičemž Ritchie má zpomalovačky neskutečně na háku). Finále je výborným způsobem nekompromisní. Na chvíli jsem i zaváhal… (21.12.2011)

Presne takhle jsem si predstavoval, ze by mohla popkulturni aktualizace Sherlocka Holmese vypadat. Labuznicky zazitek se zcela exkluzivnim gambitem Holmes x Moriarty. Navzdory mnoha chybam prekrasny, intenzivni a saramantne rozvazny blockbuster, ktery ma to, co jednicce schazelo pohrichu nejvic... Dusi. (30.12.2011)

Nesdílím převládající názor, že pokračování dobrodružství doyleovského hrdiny je slabší než první díl, protože "dvojka" je co do tempa vyváženější než její předchůdce a zároveň si ji lze užít i jako vyprávění, jelikož jsou mnohem lépe distribuovány informace a poskytovány vodítka pro tvorbu hypotéz. Bohužel mnohem více rozšířenější "teorie" o tom, že ve druhých dílech musí být všeho vic, ale málokdy jsou lepší, převládá. Přitom podle jiného přístupu jsou sequely mainstreamových blockbusterů mnohem pozoruhodnější, pokud jsou natáčeny tvůrci s jasně rozpoznatelným rukopisem, protože ti se už jednou (komerčně, kriticky) osvědčili a nemusí se tolik podřizovat studiovým požadavkům. Bezpochyby to platí i pro Guye Ritchieho, který jednak v holmesovsko-watsonovské bromanci víc zdůrazňuje podvratnost v podobě možného queer čtení (čirá travestie!), jednak v nebývale sebereflexivním vyprávění vytváří nesčetné množství - především prostorových - mezer, aby se zaměřil na čirou potěchu ze samotné podstaty detektivní práce - dedukce jako takové. Zároveň se střet dvou dynamických sil vyprávění - Holmese a Moriartyho - otiskuje i do formální stránky snímku, která staví na pnutí dvou různých poetik (poklidného a dynamického, opodstatňující tak užívání zpomalovaček). Není to efektní, jak by si mnozí přáli, ale naopak maximálně efektivní, když i jednotlivé stylistické prvky, které v předchozí části sloužily k ozvláštnění obrazu jedné éry a její převládající filmové podoby, zde důsledně a důmyslně slouží vyprávění (především střidání velikosti záběrů). Konec? Doufám, že ne - chci další kapitolu. (29.12.2011)

To je ale překvapení... Po na půl digitálního plynu sunoucí se jedničce přichází Guy Ritchie s dost možná nejvyzrálejším filmem své kariéry. Sherlock Holmes se poučil snad ze všech chyb, které v prvním díle nasekal a nastavený koncept dotahuje takřka k dokonalosti. Dedukce a od toho se odvíjející působ dávkování informací a vlastně vyprávění obecně jsou vysloveně labužnická záležitost (a pro tentokrát si v ničem nezadá s minimálně prvním dílem televizního Sherlocka), digitální efekty šly pro tentokrát do ústraní a plní čistě doplňující efekt a lehký steampunkový nádech technických udělátek drží Sherloka přesně na hranici braku, který ještě není směšný, ale naopak působivý. Navrch neodolatelný bondovský feeling a jeden z nejlepších záporáků od... No nenapadá mě :) Šachové finále je epické. Ritchie přesně chápe podstatu předlohy (její kladné i stinné stránky - oživení Sherlocka na nátlak fanoušků) a jednotlivým momentům dává přesně tu přidanou hodnotu, kterou v danou chvíli potřebují. Tu zatlačí na dramatickou notu, tu zabrnká na emoce.. A tu všechno shodí na absolutní a absurdní frašky. Na poslední chvíli nejlepší divácký zážitek letošního roku, o to překvapivější, že se zrodil tam, kde bych ho nečekal ani omylem... (10.01.2012)