Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel

Skutečnost, že i v sovětizované části Evropy, ba dokonce uvnitř samotného impéria vznikala velká díla, není nic překvapivého. Víc než o jednotlivé díly se tu přitom jedná o výrazná jména vyzrálých a pro nezasvěcené až překvapivě tvořivých silných osobností. Komedie, která ve své druhé části prakticky zcela ztrácí své původní žánrové určení, vypráví filmově výrazným, nenapodobitelně osobitým filmovým jazykem příběh rodící se velké lásky. Tato nanejvýš pravděpodobná nepravděpodobnost se vztahuje k lidem, jimž přímo "bijí" jejich biologické hodiny. Víc než poutavý námět sám si přitom naši pozornost podmaňuje téměř mikroskopická autorská, scénáristická i režijní pozornost, se kterou je tento proces, v němž hodiny nahrazují týdny a měsíce, sledován. Vyzrálým uměním světové úrovně překvapuje nejen polská krasavice Barbara Brylska (účinkovala i v české kinematografii zpravidla ve filmech spíše problematické kvality), ale i pro nás prakticky neznámí ruští herci (Andrej Mjagkov jako Žeňa-Jevgenlj-Evžen, Ljubov Dobržanskaja jako Žeňova matka nebo Olga Naumenko v roli žeňovy moskevské snoubenky). Opomenout nelze ani zpěv tehdy mladé Ally Pugačovy (1949) i víc než šťastné užití veršů mladší i klasické ruské moderní poezie (Marinu Cvětájevu vyvažuje vedle jiných neméně zdatná a tvořivá Bella Achmadulina /1937/). A tak nevadí, že ve více než tři hodiny trvajícím filmu ani jednou nezazní slovo "sex", věrohodně působí přelety mezi oběma největšími ruskými městy, a ani to, že touha po štěstí, vůle porvat se o ně s dosud nepříznivým osudem, tuto skutečnost zejména divácky víc než vyváží. LÁZEŇ je nesporně hluboké dílo, nevšední zážitek, klasika, která bere, zdá se, dech i mladší české a slovenské divácké generaci. Toho, čím národní umělec SSSR (v soudobém Rusku se tyto tituly běžně používají a společensky ctí) Rjazanov oslovuje i naši současnost, je zkrátka víc než dost. (01.03.2012)

Nějak nejsem schopen pochopit, proč je všeobecně tento film označován za komedii. Úsměvná je možná příčina proč se obě hlavní postavy setkaly a poté některé dílčí motivy, které posunovaly příběh dále. Jinak se jedná o čistě lidský příběh bez jakýchkoliv příkras, na povrch vyplouvá krutá pravda jak o dosavadních vztazích obou hrdinů, tak o jejich velmi bizarním setkání. Chvílemi jsem při přeskakování jisker empaticky s postavami ani nedýchal, zejména zásluhou Barbary Brylské, jejíž krása a charisma je neoddiskutovatelné. (10.01.2008)

Barbaře to tam sluší, o tom žádná. Filmový nápad to taky není špatný, ale jinak je ten děj příliš kroucený ala "rozkaz zněl jasně - hrdina musí v bytě zůstat za jakoukoliv cenu!" Myslím že takto vlezlý návštěvník by za krátkou chvilku skončil na policejní stanici, nebo s vyraženými zuby před barákem. A ne v klidu a teple v cizím bytě s nebohou majitelkou :) Škoda, dost nevyužitý potenciál filmu z kterýho se rozhodně dalo vytřískat víc. Ale na takové to nenáročné pokoukání o Silvestru to jde. (31.03.2021)

,,Zdá sa mi, že sme behom jednej noci prežili svoj celý život..." Nikdy, fakt nikdy by som nepovedal, že práve v ruskej zemi v minulosti vznikla takáto zábavná romantická komédia, pre silvestrovský večer úplne stvorená. Hoci na druhej strane verím, že aj v ostatným európskych krajinách rovnako ako v Československu mohlo vďaka skvelým hercom a autorom fungovať divadlo i televízna dramatická tvorba na vysokej úrovni aj v populárnych žánroch. Irónia osudu sa odohráva na malom úseku silvestrovskej noci a novoročného dňa, prevažne v jednom, nie príliš hotovom byte a nočnej zasneženej ulici, snáď až na dva momenty nerobí žiadne skoky v čase a necháva do detailov bežať celý príbeh do detailov za sebou. Trochu naivná zápletka s vopred očakávaným koncom prináša so sebou až neskutočné množstvo vtipných situácií, zauzlení a tri hodiny s Naďou (krásna Barbara Brylska), Žeňom, Ippolitom a ich príbuznými utečú ako voda. Dvaja sokovia v hre o ženu sa takmer skamarátia, keď uprostred silnej víchrice začnú tancovať a skákať, aby nezamrzli − to nemalo chybu! ;-)) Veľmi kvalitná zábava, plná irónie osudu postáv, avšak nový typ bývania v panelákov vo veľkomestách musel priniesť v 70. rokov ľuďom nielen s pridaním alkoholu mnoho zmätku, takže by som sa nečudoval, keby veľká časť filmu vychádzala z reálnych zážitkov. (90%) (Challenge Tour 2019: 52 rokov filmu za 52 týždňov) (01.01.2019)

V posledný deň roku 2020, ktorý fakt nestál za nič, som dodržala starú sovietsku tradíciu a strávila tri hodiny pri tomto filme, presne tak ako už roky rokúce občania ZSSR a neskôr aj nástupníckych národov. Kult je kult, treba vidieť. Herečka v hlavnej úlohe je charizmatická, zato pán doktor Žeňa sa chová ako debil a dokáže sa spiť ako mužik. Správanie ústrednej dvojice niekedy úsmevné, niekedy trápne, koniec to však zachránil. (01.01.2021)