Obřad

Toho vymítání mohlo být víc, ale to je asi tak nejzásadnější výtka k hororu, který jako jeden z mála svého druhu předložil nepopiratelný civilní rozměr a bude to asi tím, že je natočený podle skutečných událostí. Přestože jsem ho sledoval pozdě v noci mě nic neposedlo a nijak jsem se nevyděsil. Jsem zkrátka hodně otrlý divák na kterého asi nic neplatí. Vše začíná, když mladý kněz pochybující o své víře v Boha a v nadpřirozené síly odjíždí do Říma na zkušenou, kde po absolvování kursu exorcizmu se hned na to seznamuje s otcem představeným Lucasem, který má vymítání v malíčku a je znám pro své neortodoxní metody a jehož příchod na scénu rozvíří stojaté hladiny nadpřirozena. Ano, jakmile se charismatický Hopkins zjeví na scéně, film hned dostane jiný rozměr a z ploché nudy vklouzne do působivého víru vymítání těhotné dívky znásilněné vlastním otcem a posedlé démonem. Strašení je to poměrně velmi příjemné, ale jestli je i věrohodné, to už si musí každý posoudit sám. Přesto kontrast mezi Hopkinsem a Colinem O´Donoghuem zdárně funguje, protože bez kvalitních hereckých výkonů se takový film, jako je tento, nemůže obejít. Pak přijdou na řadu i originální prvky a Zlo vstoupí do samotného Hopkinse, ale to at se na mě pánové tvůrci nezlobí, to už příliš věrohodné nebylo, ale nezajímavé také ne. Režijně to bylo provedené pěkně, kamera vzorně vše působivě snímala a hudba mocně strašidelně hřímala. Rovněž dvojka Hopkins a Donoghue byla bezvadná. Až mě tady ze psaní mnoha komentářů něco v budoucnu posedne, určitě si na vymítání zavolám tyhle dva. 60% (15.11.2011)

Neskutečně tupé a klišovité, s nenápaditým a naprosto nudným scénářem a s atmosférou, která by nehnula ani s pětiletým děckem bojícím se bouřky a tmy. Prostě úplně zbytečný film, jenž se snaží zapůsobit jen děsivou myšlenkou exorcismu a přitom nějak opomíjí základní prvky hororu na dané téma, jako je husté napětí, lekačky nebo hrůzný zjev a projev posedlých. V Obřadu se dočkáme nanejvýš toho, kterak kněz neustále mumlá něco latinsky a zuřivě mává krucifixem. Tu jednu hvězdu dávám vlastně jen za Hopkinse, kterého nesmírně uznávám a mám ho i ve své topce a jehož herecký potenciál je naprosto nehoden tohoto hnusného paskvilu, který jeho kariéru akorát znehodnocuje. (24.08.2011)

Už jsem si u toho švédského režiséra všiml, že když chce, dokáže diváka vycukat vcelku fešně. Nejlíp mu to jde, když se z, na první pohled, normálního filmu, vyklube psychadelický vypatlákov, který mě ale baví, protože s divákem dokáže zahrát falešnou hru na tisíc způsobů. Obřad si tak na pomoc vzal látku, která je zaručeně podle pravdy, a která by nás pod postelí měla strašit každou noc: vymítání. To, co mě ale skutečně bavilo byl Anthony Hopkins, který přes to příběhové zbláznění zůstal sám sebou a ke konci ukázal, jak skutečný herec hraje, v tomto případě předvádí posednutého ďáblem. Šlo mu to. Nutno ale dodat, že jemu jde tak nějak všechno. (09.05.2011)

Rozhodnutí v ďábla nevěřit neznamená, že ďábel neexistuje. Plamínek víry dříme v každém z nás (i když podle reakcí z kina začínám malinko pochybovat). Mikael Hafström zvolil zvolna plynoucí rozjezd a nenásilné vtažení do děje. Zlom nastává v okamžiku setkání Michaela Kovaka (jež je skeptický ke všemu nadpřirozenému – všechno má přece logické, čistě vědecké vysvětlení) a otce Lucase (nezdolného a též velmi neortodoxního exorcistu). Jedinečný A. Hopkins, který svým vnitřním nábojem, civilním projevem, a také s veškerou svou urputností využívá naplno postavy kněze, pro něhož je střet s bestiemi pekel každodenní hostií. Např. emočně vypjatá scéna náhlého skonu těhotné Rosarie, kdy zlomený otec Lucas prohrává svůj boj se zlem, nebo závěrečné vymítání démona Baala s tváří A. Hopkinse nenechá nikoho na pochybách o věrohodnosti jeho prožitků. K tomu připočtěme přitažlivé lokace, jako neustále bdělí Vatikán a hříšný Řím s jeho tajuplnými uličkami – povětšinou deštěm zkrápějícími, skrytými zákoutími a množstvím toulajících se čičinek, pro něž je Věčné město tím pravým rájem. (21.03.2011)

"Co jste čekal, zvracení hrachové kaše?" Chtělo by se mi odpovědět, že vyvrhování obsahu útrob si u filmů kolikrát dokážu zajistit sama, o kroucení hlavou o 360 stupňů a lezení po zdi ani nemluvě, ale s těžkým srdcem se tentokrát pokusím nešaškovat a seriózně odpovědět, že jsem především nečekala hlavního hrdinu tak matného, že splývá s kulisami, a jedno klišé za druhým (ačkoli jiný konec to asi ani mít nemohlo). Holt si zase jednou tvůrci řekli "ále co, lidi, hoďte se do klidu, máme Tonyho, takže vy se rovnou přestaňte ztrapňovat nějakejma pokusama o herectví, tyhle prázdniny v Itálii nám studio protentokrát ještě zacvaká, tak piánko a cinzánko," a je z toho žlučníkově dietní hororový průměr s několika povedenými lekačkami, obstojně sešlým Hauerem a výborným sirem Anthonym vládnoucím scéně, ať už telefonuje během exorcismu nebo vyjevuje jméno Pána much. Zbytek je jedno velké What the hell... doslova. Nicméně po doběhnutí závěrečných titulků mě pohled na manžela s hřebíky v puse lehce zneklidnil, ovšem bylo mi sděleno, že jinak obraz na zeď prostě nepřitluče. (20.07.2011)