Půlnoc v Paříži

Woody Allen je sice rodilý Američan, ale vždycky se tak trochu vymykal z představy o typickém Američanovi, protože patří do okruhu newyorkských liberálů, kteří vždycky byli kulturně blíž Evropě než americkému jihu nebo středozápadu. A v Evropě taky jeho intelektuálně laděnější tvorbu brali diváci mnohem spíš než v Americe. Woody si z toho dělá srandu ve svém snímku Hollywood Ending, kde slepý režisér natočí film, který z pochopitelných důvodů nemá ani hlavu ani patu a když ho americké studio hodí přes palubu, snímek získá ocenění na evropském filmovém festivalu a taky uznání evropských diváků. V pozdější fázi své tvorby se Woody vyloženě zamiloval do Paříže a když se rozhodl opustit svůj oblíbený New York, začal tvořit právě tam. Tenhle snímek není nic jiného než pocta Paříži coby centru kultury a městu s úžasnou historií a celá hříčka se vlastně snaží prodat divákovi co nejvíc slavných postav evropské kultury, které se kdy mihly Paříží ve 20. letech minulého století. A tohle období si vybral proto, aby tam mohl dát své nejoblíbenější hudební melodie. Bohužel jednou to muselo přijít a můj oblíbený Woody, kterému obvykle dávám 4*, ale i v těch slabších filmech, na které za pár dní zapomenu, mě spolehlivě pobaví na tři, mě jednou musel zákonitě zklamat. S Woodym se nemíjím tématicky nebo volbou herců, ale tak nějak mě tohle panoptikum postaviček nebavilo a v první půlce jsem se vyloženě nudil. Ta druhá to trochu zachránila, ale ani tady těch pár funkčních vtípků nebylo nijak originálních a při allenovské nadprodukci jsem si je zapamatoval z jiných kousků. Ale jo, je to celkem milý film, jenže tentokrát šel tak nějak kolem mě. Celkový dojem: 45 %. (04.05.2014)

Allen umí fantasticky inscenovat dialogové pasáže, které jsou sice náročné na zahrání a sehrání hlavních hereckých hvězd, ale když to vyjde, je to krása. Herci pro tento počin byli zvoleni vskutku brilantně a v rámci formální stylizace je celý film naprosto bez chyby. Wilsonův Gill je správně rozervaný umělec, který je chytřejší v hlavě nežli mluveným slovem, povrchní postavy jsou detailní a ikonické, stejně jako Hermes Birkin, hrající vedlejší roli a "golden age charaktery" jsou nadčasové a příjemně hřejivé, s podporou výborně padnoucí výpravy a dobové hudby. Výstup není tak katarzní jak by asi většina osazenstva chtěla, ale myslím, že si Woody tímto počinem pouze hraje a laškuje s divákem. Hlubší úmysl zde nebyl. Paříž je čarokrásná i v tomto podání. Možná lehce samoúčelné a zbytečné, ale vyprecizované a formálně grandiozní film, který je dostatečně inteligentní aby se líbil. (28.01.2013)

Moc milá pohádková zápletka, jen ty postavy byly neuvěřitelně sterilní. Nebyl tam nikdo, snad až na roztomiloučkou Adrianu, ke komu by si divák našel cestu. Snobské móresy jako je nakupování starožitného nábytku či degustace archivního vína v nejdražších domech Paříže, se mého srdce ani trochu nedotkly. Ukazovat současnou Paříž jako útočiště pro nabubřelé zazobance je dokonce až urážlivé. (24.10.2011)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Tuším, že každý z nás někdy toužil žít v jiné (jednodušší, klidnější, inspirativnější, přátelštější...) době. Jen málokdo by ale tenhle psychologický fenomén dokázal přeložit do filmové řeči tak polopaticky, šarmantně a mile jako starý dobrý Woody Allen. Půlnoc v Paříži je na první pohled lehkou jednohubkou, ale nadšení Gilla Pendera - či vynikajícího Owena Willsona - v sobě skrývá něco hlubšího o čem můžete přemýšlet a debatovat ještě dlouho potom, co zmizí poslední fonty Woodyho trademarkových titulků. Update leden 2015: Opravdu jeden z nejlepších Woodyho scénářů a ten konec se povedl obzvláště pěkně. Jdu o deset navrch. 90% (06.07.2012)