Tah pěšcem

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)

Za mě ne. Není to film o tom, jak Fischer zápasí se Spasskim, ale jak si Fischer ujíždí na divnostavech a otravuje lidi kolem sebe. Té postavě se moc nedá porozumět, sympatizovat s ní nebo s ní jít příběhem. Vidíme minuty a minuty záběrů jak Fischer kouká na věci, rozmontovává telefony, mluví o židospiknutí a slyší kroky na chodbě, ale prakticky žádné pochopitelné interakce s jinými lidmi. A i když je Spasskij na plátně zlomek času co Maguire a nic tam nedělá, tak je mnohem sympatičtější a pochopitelnější než hlavní hrdina, což mi u totohle typu životopisného sportovního dramatu připadne jako problém. (03.06.2016)

Něco o Bobbym Fischerovi. 1) Snad každý génius je současně v něčem deficitní - velmi často je to v sociální inteligenci, ve sklonu k paranoie či schizofrenii a podobně. C´est la vie._____ 2) Každý životopisný film, který má obsáhnout větší životní rozpětí, trpí jakousi výpovědní insuficiencí - prostě je to víc dokument, než skutečný film. Nezbytná selekce toho, co ukáže, vede ke zjednodušení a zploštění výpovědi. Přihoďte subjektivní vnímání tvůrců (co oni považují za důležité, jejich volba herců a atmosféry) a vznikne dílo, které lze označit za inspirované životním příběhem toho či onoho, ale určitě ne za popis jeho života._____ 3) Platnost obou uvedených skutečností názorně předvádí film Tah pěšcem._____ 3) Celkem přehledné info k věci uvádí česká Wifi._____ 4) 39letý Tobey Maguire (Fischer) vypadal mladě a svěže. (10.12.2020)

Další "šachový film" a další, z šachového pohledu, blbost skoro po všech stránkách. Vypisovat je nebudu, k ničemu to není, jen pro kohokoliv, kdo si s šachovnicí tyká a dokáže odehrát partii naslepo, doporučuji o tomto filmu ani na okamžik neuvažovat, není to film pro vás. Pokud jde o faktickou stránku věci, i tam film dostává řádně na frak a kohokoliv šachové historie znalého nakrkne. Pokud jde o film samotný, ani zde se nemá Tah pěšcem (v originálně Oběť pěšce) čím chlubit. Na rozdíl třeba od Rivalů, kteří si taky s fakty a reáliemi příliš hlavu nedělají, ale jako film nabídnou poměrně slušnou podívanou, zde ta podívaná prostě chybí a není zde nic, opravdu nic, čím by snímek zaujal. Možná tak excentričnost a pošukanost hlavní postavy (průměrný Maguire) může někoho zaujmout, ale to je na dvouhodinový film dost málo. Kromě toho je ta excentričnost a pošukanost hnaná do extrému, protože tak jako ve filmu se Fischer nechoval (o čemž svědčí jak dokumenty o Fischerovi a o zápasu samotném, tak spousta šachové literatury). V žánru filmového šachu doporučuji zatím jediný opravdu kvalitní šachový film Grossmejster (SSSR, 1972) u kterého jsem jako hodně slušný šachista neviděl na šachovnici to, co bych při své úrovni vidět neměl (závěrečná vítězná kombinace), což od filmu z velmistrovského prostředí očekávám. I bez těchto chyb bych hodnotil film jako velmi slabý. (29.04.2017)

Ten film absolutně neví, jestli má být o Bobby Fisherovi jako fenomenálním šachistovi, jehož obrovský talent je jako u většiny geniálních lidí kompenzován určitou charakterovou vadou (konkrétně Bobby je šílený paranoidní arogantní hovado) anebo o Bobby Fisherovi, který jako nejlepší šachista své doby bojoval za USA (na zástupném bitevním poli šachovnice) ve studené válce proti Sovětům. ___ V momentě, kdy mají tyhle dvě linky kulminovat se celý film rozpadne na kousky. Bobby samozřejmě vyhraje onu zásadní hru proti sovětskému šachistovi, ale v ten moment není jasné, co to pro něj znamená (alespoň dle výrazu jeho tváře). I přesto se najednou spustí obecné veselí a dojímavé smyčce, Amerika, Bobbyho rodina a jeho přátelé se radují, aniž by bylo jasné, proč mají Bobbyho tolik rádi, když se k nim chová jako k onucím (zatímco ruský šachista vypadá jako docela normální milej člověk, akorát v první půlce filmu nosí černý sluneční brýle). Oceňují snad Bobbyho přátelé jeho talent? ___ Těžko říct, protože Pawn Sacrifice rozhodně není film o šachách. A proto je dost těžký pochopit, čím byla ta zásadní partie šachů tak důležitá, když film vlastně neřekne skoro vůbec nic o principech téhle hry. (06.07.2020)