Tah pěšcem

Parafráze na jeden velmi vtipný meme říká, že největší problém s šachy může pocítit člověk, když si uvědomí, že šachům se věnují stovky let stovky lidí s mnohem větším IQ, kteří je tisíce hodin studují a studují. Když proti nim vytáhnete někde pěšcem, konstatují: "Ááá, bulharské salto." Když jim seberete koně střelcem, zahlásí: "Au, začátečnická chyba, takhle zahrát francouzskou variaci na Belkovičovu ponožku. Ve 37. tahu jasný mat." A Bobby Fischer byl ještě dál, tak o tři parníky, nedostižitelný génius a naprosto nesnesitelný blázen najednou. Tenhle film vypráví celkem známou historii islandského klání, které mělo světový, a to herní i geopolitický, význam samo o sobě. Chce zároveň ilustrovat nesmírně komplikovanou a šílenou mysl a osobnost R. J. F., který měl přinést USA slávu v době těsně poté, co v USA vypukla aféra Watergate a Nixon vedl jinou paralelní politickou "šachovou partii", a to s novináři z The Washington Post. Maguire se snaží podivínství a aroganci Fishera nějak zobrazit, ale zároveň z něj čiší jakýsi zvláštní druh občasné roztomilosti, který z pravého šachisty dle mého názoru moc nečišel. A ačkoli Bobbyho jako šachistu nesmírně obdivuji, lidsky to byla asi neuvěřitelná osina v zadnici (přestože někdy vtipná), která zavdává tomu, že člověk soucítí se Spasským, Sovětem, čemuž napomáhá i sympatický výkon Lieva Schreibera. (04.09.2022)

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)

Něco o Bobbym Fischerovi. 1) Snad každý génius je současně v něčem deficitní - velmi často je to v sociální inteligenci, ve sklonu k paranoie či schizofrenii a podobně. C´est la vie._____ 2) Každý životopisný film, který má obsáhnout větší životní rozpětí, trpí jakousi výpovědní insuficiencí - prostě je to víc dokument, než skutečný film. Nezbytná selekce toho, co ukáže, vede ke zjednodušení a zploštění výpovědi. Přihoďte subjektivní vnímání tvůrců (co oni považují za důležité, jejich volba herců a atmosféry) a vznikne dílo, které lze označit za inspirované životním příběhem toho či onoho, ale určitě ne za popis jeho života._____ 3) Platnost obou uvedených skutečností názorně předvádí film Tah pěšcem._____ 3) Celkem přehledné info k věci uvádí česká Wifi._____ 4) 39letý Tobey Maguire (Fischer) vypadal mladě a svěže. (10.12.2020)

A prý, že jsou šachy nuda. Takto si představuji životopisný film o šachové legendě a jeho nejslavnějším období. Herci jsou skvěli ve všech rolích a dobová kamera, výprava tomu dává punc uvěřitelnosti. Výborně se zde pracuje s narušenou psychikou Fishera, jeho lability a pohled do zákulisí. Skvěle se pracuje se scénářem a nezaznamenal jsem jediné místo, kdybych se nudil. Souboj šachových velmistrů na závěr se podařil vygradovat jako v akčním filmu.......8/10 (15.04.2017)

O třetí hvězdu zvedám kvůli urputné snaze udělat z šachové partie strhující záležitost. Snaha je vidět za kamerou i nořením se do hlubin vyšinuté duše hlavního protagonisty. Ale i přes tu námahu z toho vyšel snímek o šachovém klání, kterému svět přisuzoval zbytečně velkou důležitost a nedotáhnutý portrét psychicky narušeného muže, kterému jeho psýcha dovolila famózně hrát šachy, ale už mu nedovolila normálně žít. KOUSEK DĚJE: Myslíte, že by snímek natočili, kdyby vyhrál Spasskij? SHRNUTÍ: Pro šachisty. (17.08.2018)