Tah pěšcem

Pawn Sacrifice si mě zaháčkoval svým trailerem, lidmi co na filmu dělali a také zajímavým příběhem. Šachy znám, ale neznám žádný příběh o nich. O talentu Edwarda Zwicka netřeba debatovat, je to výborný režisér, perfektní řemeslník a dobrý vypravěč. Umí natočit jak historický film, tak i romantické drama nebo válečné drama ze Sierra Leone. O to více překvapí, jak moc je Pawn Sacrifice utlumené. Nejsou tady žádné přelety, nebo složité kamerové hrátky. Stačí jen poctivě budovaná retro atmosféra s fajn prostřihy na televizi, noviny, burzovní zprávy. Film si hraje se zajímavým zobrazením šachovnice a myšlenek hlavního hrdiny. Líbilo se mi, jakým způsobem je příběh, o kterém jsem nic nevěděl, vystavěný a jakým způsobem graduje. Tobey Maguire si zahrál, tak moc nesympatickou postavu, že je stěží uvěřitelné, že někomu jako je on, lze fandit. Maguire do toho dává dost hodně a pořádně se snaží, aby jeho Fisher, byl co nejvíce nesympatický, bezohledný, namyšlený muž co se chová jako by byl nejlepší. O to více mě bylo samotné postavy líto, jelikož ta jeho asociálnost, byla perfektně natočená. Liev Schreiber si krade několik scén pro sebe, ale chtělo by to více prostoru, na úkor Fischera. Peter Sarsgaard a Michael Stuhlbarg jsou velmi dobří a krásně doplňují ústředního hrdinu. Zaujalo mě jakým způsobem jsou zobrazovány šachové partie, myšlenkové pochody a jisté šílenství, které se při nich dostavuje. Filmu docela dost podráží nohy to, že mu chybí větší konfrontace s Rusy, lepší zakončení a samotný dovětek. Pawn Sacrifice se mě dost líbil, i když mě pár momentů trošku zklamalo. (08.01.2016)

Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák! (09.01.2016)

V časech, kdy Američané mohli táhnout Minutemanem na e6 a Rusové SS-18 na a7 (a výsledkem by spíš než remíza byl oboustranný mat), přišlo v Reykjavíku něco komornějšího, co mělo přeměřit svaly uprostřed studené války. I když mohli Bobby Fischer a Boris Spasskij položit své pinďoury na šachový stolek a ten, kdo by shodil svého krále, by byl vítěz, utkali se nakonec na 24 jistě vzrušujících partií.. Těžko říct, jestli bylo autorským záměrem, že divák fandil klidné síle, co umí sportovně ocenit soupeře a ne psychotickému paranoikovi, který užití teorie a paměti nad 64 políčky dovedl k dokonalosti, ale co vím jistě je to, že i do filmu o šachu lze nacpat nějaký náboj, originální přístup či autenticitu a to se Zwickovi přes sicilskou obranu bílými moc nepovedlo. V nabízejícím se srovnání s Howardovou Čistou duší dostávají šachy od matematiky docela na frak.. (26.09.2016)

Reziser Edward Zwick /Krvavy Diamant/ natocil tymto jeden zo svojich najlepsich filmov, ktory len o kusok zaostava za Trafficom. Tobey MNaguire sa dufam konecne vysral na vsetky Spajdr dementy a uz roku 2003 natocil sympaticky Seabiscuit, coz sa mne osobne podstatne viac videlo nez vsetky tie spajdr hrozy dohromady. Tak dobre, Maguire, od prirodzenia som dobrak a uspech prajem. Maguire ale nie je sam, ma vyraznu podporu v sympatakovi menom Liev Schreiber /RKO281, Hurikan v Ringu/, dalej su tu dalsie zname drzky, konkretne Michael Stuhlbarg /Tvar Vody, Dej mi sve jmeno/, pre skvelu Lily Rabe to je zatial jej najlepsi film, jak tak pozeram. Taketo filmy mam rad, hodne je to o kralovskej hre menom sachy - povod ma pravdepodobne udajne v Indii - konkretne Guptovska Risa , fungovala v rokoch 320 - 550. Odtial sa potom sirila a sirila. 89 % (22.09.2018)

Vděčné téma studené války v krátkém sledu po druhé a stejně jako u spielberga formálně bravurní, tím víc, že to zwick (mistr rozmáchlých epických snímků) dokáže tak dramaticky rozehrát i kolem šachového stolku (!) jen zamrzí, že stejný prostor jako fischerovi, nebyl věnován i spasskému ..to by byla teprve partie ! (19.01.2016)