Co se vlastně stalo s Baby Jane?

Som totálne namäkko z fantastickej JOAN CRAWFORD, niečo extrémne neuveriteľné, akoby som videl drsnejšiu verziu slávneho Wilderového Sunset BLVD. Dlho sa mi nestalo, že som takmer nedýchal, so silným sebazaprením sledujem život dvoch sestier v jednom veľkom dome, pričom jedna z nich sa volá “BABY” JANE HUDSON, a ja sa pýtam: „Čo sa vlastne KURVA stalo s Baby Jane?” Ospravedlňujem sa za vulgarizmus, ale nedá mi to zareagovať na psychopatickú ženskú, ktorá terorizuje svoju sestru Blanche, ktorá je odkázaná na vozík, lebo do nej dávno “niekto” úmyselne narazil, a tak je teraz ako mrzáčka na vozíčku, kde sa ocitá v dennodennom psychickom terore od svojej sestry, ktorá jej priamo na tanier servíruje krysy! Baby Jane je de-facto bývalá hviezdička typu Shirley Temple, prerazila v show businesse, obidve sestry boli potom herečkami, a dnes sa vysielajú staré filmy s Blanche Hudson, ktoré jej z celej duše závidí Jane! Obidve herečky Crawford aj Bette Davis boli očividnými nepriateľmi aj v súkromí, preto sú výkony tak extrémne vierohodné, že človeka mrazí! A kurva, že áno, sledujem film takým zapáleným spôsobom, že si neuvedomujem priebeh času... Najväčšie RÓDEO sa odohráva za zatvorenými dverami, keď fyzické a psychické vyčíňanie nemá asi konca, fackuje ju ako panáka, správa sa k nej ako k HANDRE, vechťu, týra ju vyhladovaním tak, že keď si Blanche zase predstaví, čo jej „sestrička naservírovala” , tak ju prejde rýchlo chuť, mláti ju, poňižuje ju, deptá ju, skrátka poriadne PSYCHO!!! Film je maximálne dokonalo spracovaný od kamery, réžie, strihu, hudby po herecké výkony, ktoré ma spoľahlivo vydesili až na smrť! PS: Som si istý, že Jane narazila autom do Blanche, ale ak chcela Blanche prežiť, musela to zahrať do autu, lebo bola po psychickej stránke tak na DNE, že by mohla zomrieť na pláži, a tiež viem, že šikovný Robert Aldrich urobil ďalšiu verziu brilantného Sunset Boulevard, a ja sa teším obidvom verziám, kde Aldrichova uväzní diváka tak, ako sa to nepodarí Billymu Wilderovi! Gratulujem, Bob... (08.08.2015)

„Who the hell was Baby Jane Hudson?“ Život je jí divadlem. Nebude-li ve středu dění, jako kdyby nebyla. Ve své nové roli trýznitelky je přesvědčivá také díky tomu, že obětí páchaného (domácího) násilí je její vlastní sestra. Žena, která se opovážila být slavnější. Jen ony dvě, velký dům a vzpomínky, v nichž je Jane uzavřená stejně jako je Blanche uvězněná v domě (a stejně jako je její ptáče uvězněné v kleci). Vzpomínky na slávu, jež pominula. Na dobu bez televize, kdy měl obdiv obecenstva větší váhu než peníze. Na otce, jehož autorita je nově zpřítomňována samotnou Jane. Ta nepřipustí, aby se o přízeň, obzvlášť o tu mužskou, musela dělit se sestrou, na níž páchá fyzické násilí právě v momentech, kdy cítí ohrožení ze strany muže. Ať už jde Edwina, fixovaného na matku podobně jako Jane na otce, nebo o doktora s bílým pláštěm až po krk, připomínajícím zásluhou snímání z nadhledu vědce z monster hororu. ___ Jenže kdo stvořil monstrum jménem Baby Jane, není navzdory vysvětlujícímu prologu zřejmé. O hrdinkách nevíme dost, abychom pochopili neskutečnou krutost jedné a částečně dobrovolnou pasivitu druhé. (Tvrzení, že první je sadistka a druhá masochistka, dává smysl, nezakládá se však na tom, co nám sděluje film.) Vysvětlení spíše přímočaře šokující než uspokojující přichází těsně před koncem, který se oproti zbytku filmu odehrává na otevřeném prostranství, čím je na hranu únosnosti vystupňována bezmoc Blanche (svoboda na dosah a ona na ni přesto nedosáhne). ___ Nedostatky v psychologické profilaci hrdinek a zastavení dějového vývoje v poslední třetině napoprvé možná ani nezaznamenáte pro působivost Aldrichovy režie. Divadelní stylizaci (frontální snímání místností, světla umístěná v popředí, campy líčení) kombinuje s ryze filmovými výrazovými prostředky (transfokátor, netradiční úhly) a zároveň si dobře uvědomuje, že páteří jeho psychologického monster hororu (který oproti klasickým monster hororům nezatajuje, že titulním monstrem je ve skutečnosti osoba ženského pohlaví) jsou dvě hollywoodské divy. (Dle úhlu pohledu lze Baby Jane označovat také třeba za grand guignol, gotický horor nebo campovou obskurnost, marně jsem v ní ovšem hledal znaky černé komedie.) ___ Obě dámy zde do žánrových extrémů dovádějí rivalitu ze svých reálných životů. Obě přehrávají, protože je to jejich styl (v 60. letech již zastarávající) a protože můžou. Role jim to dovolují. Být samy sebou, velkými herečkami. Upřímně a bolestivě. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko (07.03.2017)

Grandiózní thriller, který zůstal víceméně v propadlišti dějin. Postupně vybuduje atmosféru, která by se dal krájet, a herecké výkony obou hlavních představitelek jsou jednoduše famózní. Musím říci, že na mě dlouho žádný film takhle intenzivně nepůsobil. Ale! Ne po celou dobu. Detaily upírají tomuto dílu jistě právoplatné postavení v dějinách kinematografie: Ve scénáři je několik do očí bijících pasáží, které prostě nesedí, ať už časově nebo logicky. Nutno říci, bohužel. (15.06.2010)

Film, kterému pomník postavil seriál Feud: Bette and Joan (2017). Zajímavé to setkání dvou bývalých hvězd samozřejmě je, zajímavý je i posun do jiného žánru, který před válkou nebyl obvyklý. Masky jsou výborné. I ta retrospektivní recepce klasických filmů uváděných v televizi po třiceti letech. Ale to je asi tak všechno. Celý ten poválečný diskurz o tom, že my to děláme lépe a oni to dřív dělali naivně až hloupě čili nezajímavě je vysloveně komický. Těžko měřit kvalitní melodrama s hysterickým hororem o ztracených iluzí. (27.05.2020)

Obsadit do dvou titulních rolí takové herecké individuality, jakými obě dvě hlavní představitelky byly, bylo obrovské riziko. Stavá se, že takové dvě individuality se navzájem zastiňují, soupeří spolu, předhánějí se, a potom se takový film stává pouhou křečovitou teatrální slátaninou. Tohle se ovšem u Aldrichova psychothrilleru nestalo. Obě dvě herečky ze sebe vydaly vše co mohly a zároveň každá z nich nechávala prostor pro tu druhou. Film byl pochopitelně především sólo pro Bette Davis, která předvedla opravdu famózní herecký výkon, chvílemi jsem opravdu téměř nedýchal. Netušil jsem, jak neuvěřitelně realisticky se dá na filmovém plátně ztvárnit duševně nemocný člověk. Davisová skvěle rozehrávala různé herecké polohy, duševní stavy své postavy, naprosto s přehledem měnila hlas, který se opravdu podobal její sestře. Pozadu však nezůstala ani Joan Crawford, které se podařilo celý ten malý prostor, který byl její postavě dán bezezbytku využít a vyrovnat se tak své kolegyni. Tohle je typ filmu, který se bohužel netočí každý den. Film, který dá obrovskou příležitost vyniknout ženské herecké osobnosti. (02.07.2008)