Orlie pierko

V Měděné věži se vypráví o přátelství, o zradě, o smrti a o majestátu velehor, tedy o tématech velkých, nosných a silně archetypálních. Pírko pak navazuje velmi těsně po stránce příběhu, ale rozhodně ne v žánru nebo v kvalitě. Tam, kde dříve byla chata symbolem, je teď jen vedlejší kulisou. Kde se přátelství dalo považovat za nezničitelné, jsou teď jen úlomky příhod dvou nesympatických flákačů a většina děje je bez přehánění hloupá. S přimhouřenýma očima chápu pokus o automobilovou honičku nebo papírem šustící škorpení s nadporučíkem Pardekem, naopak vítám jedinou nosnou linku s Prašivcem. Ale za výjevy, kdy upoceného buráka Valera opakovaně a bezdůvodně nahání sotva plnoletá Andrea Čundrlíková, bych nejraději srazil hodnocení ještě níž. Plnění erotických fantazií k ódě na slovenskou přírodu vážně nepatří. (03.06.2024)

V Orlím pírku se vracíme do Ztracené doliny, ve které se odehrával příběh Měděné věže. Nerozluční kamarádi dostávají lekce pokory a musí si projít nejednou nesnází, aby se nějak protloukli. Poetika z prvního dílu se více či méně vytratila a zbyl jen jakýsi pokus o navázání na přetrženou nit. Na příběh, který už skončil. Snaha o komické odlehčení, které se střídá s dramatickými scénami se bohužel nevyvedla příliš dobře. Skvělé herecké výkony a silné scény, které měly svůj potenciál, byly promrhány a naředěny plytkou břečkou, která vyplnila hluchá místa. Nicméně se na to dalo koukat a konec přeci jen pohladil na duši. 70% (25.04.2015)

Pokračovanie Medenej veže recyklovalo hlavný hudobný motív, postavy a zliezlo nadol nielen z hory do doliny ale aj kvalitatívne. Pritom to tak nemuselo byť. Takmer 2/3 času ukazujú postupný rozklad ľudí, ktorým zobrali zmysel žitia. Pašovacie fóriky sú len unavenou reakciou smutných chlapov. Umelecká filmová štúdia postupného alkoholického rozkladu sklamaných a mocou utlačených by bola skvelou poctou všetkým potácajúcim sa troskám, ktoré kedysi zažívali hviezdne hodiny, a ktorých sú plné odumierajúce stredoslovenské dediny. Podanie pomocnej policajnej ruky sľubne sa rozvíjajúci motív spoľahlivo znormalizovalo. (25.04.2005)

"Postavy z Medené veže prožívají další dobrodružství". Poetika a krása prvního dílu je pryč, alespoň zpracování filmu ze strany Martina Hollého je stále na velmi slušné úrovni. V průběhu filmu jsem nevěřil, že by se v normalizačním filmu mohla nacházet postava záporného policajta (Vlado Müller). A taky že nemůže, v posledních několika minutách z něj udělali udělali kladného hrdinu. (24.03.2008)

„Každý raz môže skončiť v medvedej koži.“ Medená veža je Pán film. Film s  úžasnou mystickou horskou atmosférou, nádherným scenárom (o priateľstve a jeho zničení, o ženách a mužoch atď.) a v neposlednom rade obsahuje fantastické herecké obsadenie. Nanešťastie, o rok neskôr niekomu prišiel na um strašný nápad: nakrútiť pokračovanie. Nuž a tak sa preživší hrdinovia (inak výborní Ivanovia Rajniak a Mistrík, ale takýto zlý scenár nemali ani oni dvaja príliš veľkú šancu zachrániť resp. zamaskovať a to sa fakt snažia) vracajú na staré miesto. Z väzenia. Dobrý začiatok, ale bohužiaľ scenár sa následne rúti po nevydarených koľajniciach. Muži sa chcú vrátiť na „svoju“ chatu, lenže majú natoľko negatívne vzťahy s nadporučíkom Pardekom (z ktorého ani formát Vladimíra Müllera nedokázal urobiť realistickú postavu), že musia zísť dole do mesta. A tam... nič. Trocha pošpásujú s Prašivcom (Július Vašek), ponaťahujú sa s Pardekom, raz za čas sa im pod nohy primotá veselá sedemnásť a polročná nezbednica (19-ročná Andrea Čunderlíková) a to je asi tak všetko. Nevydarený je nanešťastie nielen scenár (nakrútiť pokračovanie o Medenej veži bez Medenej veže je blbosť), ale i réžia (smutným paradoxom je, že režíroval autor originálu). Nič nesúvisí s ničím, veci sa dejú kvôli scenáru, nie kvôli postavám. Postavy, ktoré sú od samého začiatku líčené negatívne, máme odrazu ľutovať a vidieť v nich človeka, kým postavy, ktoré sa silou mocou vzpierajú zjednodušujúcej charakteristike dobrý/zlý, sú nútené zrazu robiť veci, ktoré z nich robia figúrky bez psychológie. Že sa raz za čas ozve monumentálny hudobný ústredný motív, že dialógy odsýpajú („Čo sa toľko kolíšeš!“ – „Nevedela som, že sa nemôžem.“), že príroda je nádherná a že herci sú príliš veľké formáty na to, aby pokazili aj nekvalitne napísané postavy, je len taká drobná poľahčujúca skutočnosť. (01.01.2009)