Rudá carevna

Vidět Marlene na fotografii není jako vidět Marlene ve filmu, teď už to vím. Vskutku velice uhrančivá a atraktivní žena dodnes, což teprv ve své době! Anděl s ďáblem v těle. Děj přímočarejší než jsem čekal, expresionistické skulptury zajímavé (avšak poněkud rušivé ), spousta davových scén. Milovníci zvonů si přijdou na své... (30.06.2013)

Mladá Dietrichová v historickej dráme z obdobia novovekého Ruska, alebo ako sa naivná pruská princeznička svojimi intrigami na ruský trón dostala. Pochváliť musím atmosféru - ruský palác pôsobí ako veľká temná mučiareň; všade je viac tmy než svetla a výplň tvoria ohyzdné sochy. Na druhej strane, príbeh a spomínaný prerod budúcej ruskej cárovnej je prerozprávaný iba skokovite. Celkovo chýba historickejší podtext. Keď sa nový cár dostane na trón, mení svoj naturel o 180 stupňov - z blbca vyžívajúceho sa zo smrti sa mení na panovačného diktátora - táto výrazná zmena nie je nijako vysvetlená. Naviac cítiť z filmu, že sa ešte stále nevie nabažiť zvuku ako nového filmového prvku - keď zvonia zvony, tak doslovia hučia, keď hrá palácová hudba - je tak silná a vtieravá, že je až odpudivá. Filmu by prospela aj kratšia stopáž, od polovice mu dochádza dych. (13.03.2021)

Předposlední spolupráce Sternberga a Dietrichové dala vzniknout poněkud výstřednímu kusu, který během své transformace ze studiového kostýmního dramatu v hodně poevropštěnou a nemálo hrůzyplnou pohádku připomene vrcholná díla německého expresionismu i (později natočený) druhý díl Petra Velikého. Sternberg se opět projevuje jako výrazný stylista, kterému kdovíjak nesejde na realistických dobových detailech nebo psychologickém motivování jednání postav, jejichž gesta jsou melodramaticky zveličená. Víc pozornosti věnuje neustálým kontrastům černé a bílé, přičemž bílá ve finále, podobně dramatickém jako konec prvního Kmotra, ironicky vzbuzuje docela jiné konotace než v úvodu. Extravagantní dekorace a rekvizity působí jako zhmotněné stíny herců, které Sternberg často nechává „zmizet“ mezi neživými objekty. Objektem se po svém příjezdu do Ruska stává také hlavní hrdinka, jež ale brzy pochopí, jak mezi necivilizovanými šílenci obstát. Ze sexuální kořisti se mění v dravce tím, že si své ponížení začne vychutnávat. V podání Dietrichové, která si mlsně prohlíží muže i ženy a přesně ví, jak servírovat dvojsmyslné repliky, aby neztratily ze své smyslnosti, jde o proměnu velmi přesvědčivou, scénářem navíc dobře „vyargumentovanou“, a zajišťující filmu příznivce nejen mezi milovníky campu, ale také mezi feministickými kritičkami. Nejsem ani jedním, přesto mne jediný záběr nenudil. 75% (13.02.2016)

Což o to, příběh je to velký, vizuálně nádherně podaný (především scény s prvky expresionismu těší očko divákovo) a s podmanivou Marlene, nicméně ta nekonzistentnost, přemíra obrazové "vaty" a povrchní vyprávění celkový dojem výrazně snižují. Vzato kolem a kolem, i v první polovině třicátých let vznikala větší, výraznější, líbivější či zajímavější - zkrátka povedenější kinematografická díla, takže trojhvězdí. (30.06.2013)

Ako to je u von Sternberga v prvej polovici 30-tch rokov zvykom, aj v tomto filme je až príliš veľa znakov nemého filmu, z ktorého sa mu akosi nechcelo pretransformovať na zvukový. Či už ide o texty na čiernej obrazovke, ktoré miesto vyprávača majú za úlohu posúvať dej, ale aj celkové ozvučenie filmu, kde sú zvuky nevýrazné (až na hudbu, ktorá až príliš výrazná) a aj hlasový prejav väčšiny hercov je hrozne monotónny. Keď sa k tomu všetkému aj dej hrozne vlečie a vlastne sa celý film toho až tak moc nedeje a Marlene začne poriadne hrať až po hodine filmu, tak vznikne takýto nudný "veľkofilm", ktorý mi pripadal, akoby trval 3 hodiny. (24.11.2020)