Faust

Pokiaľ bola Ruská archa odvážny experiment, tak Faust je experiment veľmi bizarný. Hovorené slovo pôsobí až nediegetickým dojmom, akoby sa jednalo o chybu. Obraz pôsobí scudzujúco, akoby sa divák na film nemohol poriadne dívať zaostreným zrakom. Jedná sa o akúsi epizodickú road movie jedným mestom. To uvádza nádherný obrovský celok, ktorý osobne považujem za jeden z najatmosférickejších CGI monumentálnych záberov vôbec a občas si ho budem púšťať len tak pre zlepšenie nálady. Filmom sa tiahne neustále filozofovanie, čiže pre plné pochopenie si treba vziať do ruky aj scenár a pri niektorých frázach sa zastaviť. Oni tie múdra by mohli byť vyslovované aj v absolútne odlišnom filme a znamenali by cca to isté. Od začiatku mi Zeiler pripomínal Ralpha Fiennesa a nechtiac som si to vsugeroval natoľko, že som si to proste až do konca filmu myslel. Holt Voldemort by si s diablom a Faustom tiež mal čo povedať. (08.10.2015)

Veľký rozdiel medzi Faustom v expresionizme či z pohľadu Goetheho špecifickej atmosféry. Sokurov prevzal rôzne ruské archetypy morálneho rozvratu a dosť univerzálnym jazykom z neho spravil líčivú kombináciu mystických dialógov a odľušťovanie tej ľudskej stránky človeka v dosť nahnutej spoločnosti a v nepríhodnej dobe. Tie dialógy, alebo čas od času len "neúmyselné" vnútorné vyslovené monológy mi pripomenuli Jakubiska. Avšak (a podobne ako u slovenského velikána, keď sa príliš snaží navodzovať nadzemský dojem, kde by sa zišla jeho pragmatickejšia ruka), nedokáže ma príliš nadchnúť a strhnúť. Ani skvelé základy a potrebné proporcie nemusia docieliť výsledného účinku. (05.10.2017)

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*) (19.10.2012)

My, Markéty, máme pro faustovskou legendu všeobecnou slabost, ještě rozdmýchanou Bulgakovem (ten pocit výjmečnosti!). Co teprve, když sdílíme doktorovu touhu po absolutním poznání. Co teprve, když milujeme ruskou auteurskou linii. Sokurov opustil dlouhé tiché záběry a nahradil je frenetických střihem a prakticky nepřetržitým proudem dialogů. Film hodný analýzy. Po prvním zhlédnutí bych dominantu hledala v kontrastech: časté přeostřování obrazu a jeho deformace vyvolává v jeden moment pocit subjektivizace, přítomnosti diváka ve zablácených uličkách nebo opojnost laciného vína v putice. V druhý moment nastupuje odcizení - filmové prvky jsou natolik sebeuvědomělé, že až pomrkává přítomnost filmového média. Faust na jednu stranu pohrdá nemorálností felčarů, na druhou stranu mezi ně patří. Zmítá mezi touhou po něžném duchovním citu a mezi tělesností. Špinavost města a čistota přírody. V neposlední řadě přidejme ošklivost a oplzlost Mefista a nevinost a krásu Markétky. Mohla bych pokračovat, ale textem to nelze přenést. Je to zkrátka krásné, je to hutné, vyvolává to znepokojivé otázky. Je to pro mě zatím nejlepší letošní film. (Letní filmová škola 2012) (24.09.2012)

Skutečně ne film, který si dáte k snídani a do večeře jej strávíte. Měl jsem dojem, jako kdyby se Sokurov snažil do dvou hodin vměstnat co možná největší díl myšlenek z Goetheova veledíla, vyzdvihnout „svá“ témata (smrt, tělesnost, plynutí času) a navrch poskytnout dostatek prostoru hercům. Ticho a prázdnota k rozjímání absentují. Kamkoli se hrdina hne, někdo ho doprovází, něco se kolem něj děje. Ještě více poté, co se mu průvodcem stává ďábel (povoláním příznačně lichvář), cíleně podněcující chaos. I vizuálně čarokrásnou procházku Fausta a Markétky narušují přinejmenším hlasy jiných postav. Zahuštěnost zvuky, obrazy a idejemi vyvolává u diváka i u Fausta stejnou touhu, touhu po klidu. Jeho hledáním je vymezen směr vyprávění stejně jako druh kladených otázek. Existuje-li dobro, vzhledem ke zkaženosti světa k jeho poznání vede jediná cesta – skrze zlo. U něj je třeba začít. U přízemního, odporného a zapáchajícího. U všudypřítomného. Odklon z cesty vědy a víry k nebezpečným pochybám je „zhmotněn“ nahrazením duchovně založeného otce mužem, který páchne smrtí. Těla Fausta a otce i Fausta a ďábla v některých záběrech blízkým tělesným kontaktem skoro splývají – neustálý a ne vždy vítaný fyzický kontakt s druhými, neustále tlačení a otírání se, vytváří působivý kontrast k čistotě vztahu mezi doktorem a Markétkou, kdy jsou doteky něžné a žádoucí. Dominující naturalismus v zobrazování špinavé reality dává vyniknout scénám magicko-realistickým, lynchovky bizarním (vagína, homunkulus), spojujícím svět poznaného a nepoznatelného. Svět mužské racionality a svět tajuplné ženy, mezi nimiž zbloudilé duše převádí bezpohlavní ďábel. Využívání geometrie prostoru, časté sestupy a výstupy, jsou hlavní a nejméně okázalou nápovědou, že dochází k přechodům mezi snovým a reálným. Na výtvarné rovině podobnou roli plní optické deformace obrazu, vyvolávající podezření, že promítač špatně založil film do aparátu (případně, že jde o zrcadlové odrazy). Obrácení pozornosti k samotnému médiu lze chápat jako režisérovu výzvu, abychom přijali deformovaná pravidla jim vytvořeného a ovládaného světa, který slouží přednostně k verbální filozofické disputaci. Což ovšem neznamená, že by v něm chyběly obrazy, jež se jakémukoli slovnímu popisu vzpírají (v krajině polocelků „vyzařující“ detail Markétčiny tváře). Není-li možné ve stručnosti postihnout Goethova Fausta, Faust od Sokurova je podobně neuchopitelný a pro člověka životem zatím dostatečně nevzdělaného stejně nepochopitelný. 80% Zajímavé komentáře: Rosomak, FlyBoy, Radko, ScarPoul, Aquarius (02.07.2012)