Le Havre

Aki Kaurismäki má své typické vidění světa (a svého stálého kameramana) a díky tomu i Le Havre vypadá, jakoby bylo kousek od Helsinek. Skoro až pohádkově laděný sociální příběh se sice odehrává v současnosti, ale ta působí (snad až na obuv běžných smrtelníků z pohledu čističe bot) jako naprosté retro. Což je v pořádku, protože tak je film i natočený. Velmi mě bavila postava komisaře v podání Jean-Pierra Darroussina. V optice uprchlické vlny léta 2015 to sice už nevypadá tak dokonale pohádkově bezstarostně, ale to je zcela nefilmová poznámka. (22.09.2015)

A byli spolu šťastní. Žili dlouho, předlouho a když jednou zemřeli, zůstali opět šťastní, protože Aki Kaurismäki nenatočil film ze života, ale pohádku, a jako v pohádce to taky musí skončit. Ale ano, Aki natočil krááásný film, strašně příjemný a s takovou tou nasládlou lehce sentimentální náladou. Jenže právě ta krása a ze všeho čišící pozitivismus mi nesedí a po dlouhém přemýšlení musím jít s hodnocením na pouhé dvě hvězdičky. Kaurismäkovi jsem za jeho dřívější filmy dával spolehlivé 4* a od té doby určitě nezapomněl točit, spíš jsme si spolu přestali duchovně rozumět. Snad to souvisí s tím, jak moc se odklonil od reálného života a začal unikat do naivního vykonstruovaného světa. Snad točí i lépe než dřív, přinejmenším má, coby oblíbený harcovník festivalových programů, lepší přístup k financím a distribuční síti. Ale jak říkám, jeho myšlenkový svět je mi čím dál tím vzdálenější. Ve svém předchozím filmu mě konfrontoval snad s nejméně sympatickou hlavní postavou, proti které by byla i třítýdenní dovolená s Krysařem Willardem zaslouženou odměnou po boku sympatického žoviálního kamaráda. Můj oblíbený uživatel Marigold napsal o snímku Galimatyáš, že měl chuť se z něho poblít pro jeho nerealističnost a nasládlost. Galimatyáš, stejně jako Jeaunetův majstrštyk Amélie z Montmartru, je pochopitelně taky pohádka, ale pohádka stylová, ztřeštěná a naplněná takovou fůrou nápadů, které by jinému režisérovi vystačily na celoživotní produkci. Le Havre je naproti tomu pohádka plná banálních minimalistických dialogů a ve vší té posmutnělé sentimentální náladě tak nějak nudná. Marně přemýšlím, proč Kaurismäki využívá kvalitní divadelní herce, když při jeho známém "minimalismu" by mu totéž zahráli naturščici z ulice a taková Kati Outinen mi poprvé v životě byla protivná pouhou svou přítomností a tak nějak se ztrojující se bradou. Kaurismäki nám totiž stárne a dědkovatí a spolu s ním stárnou i jeho dvorní herci. Co naděláme, aspoň vidím obraz svojí budoucnosti... Celkový dojem za opravdu krásný a pozitivně laděný humanistický film: 40 %. (01.01.2012)

Nemůžu si pomoct, ale tenhle snímek mě prostě nedostal. Aki Kaurismäki je zajímavý autor, ale tenhle film mi přišel tak nějak vyprázdněný, i když se vlastně snaží tvářit jako něco o něčem. Anebo jsem mu prostě odmítl věnovat tolik zájmu, kolik by si zasloužil. Důvody k superlativům ale prostě nevidím. (12.04.2016)

Z roboty vás vykopnú, cestou sa stavíte u doktora ktorý vám povie že máte rakovinu v poslednom štádiu, prídete domov a načapáte manželku ako šuká so susedom. Zoberiete štranok a cestou po meste k najbližšiemu stromu si odskočíte do kina na Kaurismäkiho film a... Ti jebe???!!! Veď ty si najšťastnejší človek. Ako to ten Fín robí?! Neskutočná životná energia sála z jeho muví. A tie interiéry. Akoby sa zastavil čas. (07.03.2012)

Mňam. Pomoc bez nároku na odmenu. Len tak. Nezištné priateľstvo v prípade, ak pomôcť naozaj treba a vidno, že ktosi sa naozaj topí a je v priesere. Ľudskosť u ľudí, u ktorých by ju málokto čakal. Prebudené svedomie policajta. Naplnená sála rockového koncertu v dnešných časoch. Spájanie sa nemajetných proti systémovým zlyhaniam v prístupe k ľuďom. Na dreň osekané dialógy. Absencia hudby v baroch a krčmách. Priestor pre tichú meditáciu strnulých tvári zahalenú dymom cigarety. Myšlienky rodiace rozprávky. Ostré farby a príznačné nasvietenia. Idealizmus v pohľade na nižšiu spoločenskú triedu zmiešaný s túžbou po lepšom svete. Prostredie obyvateľov papundeklových obydlí. Dlhotrvajúce a fungujúce párové vzťahy. Aj keď to vo filme priamo nezaznie (len sprostredkovane správami z médií, či zobrazením prostredia internačných táborov), šance väčšiny ľudí na dôstojný život sú neustále zmenšované. Hlásne trúby pánov sveta vykrikujú, že šancu byť úspešný má každý, bez ohľadu na pomery, z ktorých vyšiel. Podobných blábolov má Kaurismäki plné zuby a veľmi dobre vie, že môže ponúknuť len nádej spolupatričnosti a zmierlivo krásne konce v opozícii voči rastúcej brutalite sveta, riadeného vykorisťovateľskými mafiami a majiteľmi bánk. Veľmi príjemný zážitok v porovnaní s drvivým zvyškom súčasnej filmovej produkcie venujúcej sa vo svojej artovej časti prevažne bolestínsko onanistickému utrpeniu režisérov, premietnutnutému do rôznych vízií utrpenia a zmaru, či konca, nedôveryhodnému psychologizovaniu (lebo založenému len na povrchnom prečítaní dvoch troch diel momentálne mediálne pretriasaných psychoanalytikov v trendových artových magazínoch), variáciám násilného, či deviantného správania sa (ktoré ale oveľa výstižnejšie reflektujú horory ako také), dokumentácii atraktívne netradičných správaní, životov, príbehov, zdanlivo ponúkajúcich alternatívy, ale v skutočnosti nahrávajúcich udržaniu toho čo je, alebo zámernej redukcii deja, príbehu a prevažne aj akejkoľvek myšlienky. (28.06.2012)