Musíme si promluvit o Kevinovi

Film, který stojí přesně na rozhraní dvou žánrů. Režisér evidentně toužil natočit seriózní psychologické drama, ale pokud bych se na snímek díval tímhle způsobem, zaujal bych mnohem kritičtější postoj a hodnocení. Mnohem lépe funguje jako psychologický horor o psychopatovi, který krok za krokem rozkládá svou rodinu. Brán jako lehčí žánr, film spolehlivě poráží své dryáčnické žánrové souputníky a je zajímavý tím, jak radikálně převrací tradiční stereotypy o vztazích matky a dítěte na ruby. Snímek vypráví zneklidňujícím způsobem o krizi a zániku jedné rodiny. Tilda Swinton se pro roli Evy snad narodila, její vztah k vlastnímu dítěti se od počátku vyvíjí konfrontačně. Tam, kde jiní vidí andílka, ona sleduje nepřítele. Pod fasádou spokojené středostavovské rodiny roste napětí, houstne atmosféra a postoje se radikalizují. Scénárista šikovně dávkuje informace a vlastně až v závěru odhalí tragiku celého případu a hloubku bolesti hlavní postavy a její rozpolcenost. Pro Tildu Swinton byla role tajuplné mlčenlivé Evy patrně stejnou příležitostí, jakou byla role Carrie pro Sissy Spacek - s tím, že tenhle kousek svými kvalitami Carrie výrazně převyšuje. Musíme si promluvit o Kevinovi je temný snímek, nepříjemný a depresivní. Kdyby nebyl jen šikovně a efektně natočený, ale i uměřenější a ve finále méně jednoznačný, mohl by funguvat i jako silné psychologické drama. Celkový dojem: 90 %. (19.11.2015)

Na Tildu s očima mimozemšťana jsem vždy trpěla, už od mé oblíbené "Pláže" - a znovu nezklamala, nenapadá mě žádná z hereček, jež by zvládla lépe tuto těžce zkoušenou matku. A nebyla sama, kdo hrál, až mrazilo, potkat Ezru Millera, instinktivně uskočím, stejně tak výborná (ve smyslu napřesdržku) byla obě jeho mladší vydání. Co se týká snímku samotného, mám neodbytný pocit nevyřčených základních kamenů, na kterých se začal stavět Kevinův charakter, vysílám na desítky "proč" a vrací se mi většinou jen vlastní ozvěna. Byla počátkem nenávisti (a zároveň i zvláštně zvrácené lásky) k matce její poporodní deprese, nebo už odmítání dítěte v zárodečné fázi z důvodu ukončení kariéry? Což takhle "škoda každé rány, která padne vedle"? Každopádně by "sedly", přinejmenším v případech naschválů provázených číhavými pohledy, u výsměchů pod křídly otcovy ochrany, při ďábelských proměnách vedoucích k ještě větší nadvládě podělanýho zmetka nad celou rodinou. Možná už bylo vše rozhodnuto geny či psychickou poruchou, stejně si však dovolím tvrdit, že důslednost a jednotnost rodičů by mohla zmírnit i za posledně jmenovaných podmínek otřesné následky Kevinových děsivých činů. Koho zlatíčko Kevin neodradí od rodičovství, měl by si pamatovat alespoň některé varovné signály patologického chování a v zájmu přežití včas kontaktovat jeden z dětských výchovných ústavů - postaru polepšovnu, dítko pak plynule přejde do nápravného zařízení za mnohem méně závažnou činnost, takže má šanci skončit jako slušný člověk mnohem vyšší, než v kruhu milující rodiny. (21.04.2012)

Malé děti jsou děsivé. Nejen na Hallooween. Drama skotské režisérky Lynne Ramsayové je vlastně „jenom“ vyhrocenější verzí amerických rodinných filmů o problémové mládeži. Neopouští klasické situace typu „změna prostředí mu prospěje“, ale dovádí je do extrémů hraničících s alegorií, jejíž vyznění je ovšem diametrálně odlišné než v chlácholivých titulech tohoto typu. (Škoda, že nebyl rozvinut potenciál výstupů z fikce, projevující se například během scény v restauraci, kdy Kevin nelítostně vystihne klišé podobných „sbližujících“ rozhovorů.) Abstraktní prostor rodiny nevytváří pocit bezpečí a jistoty, Eva naopak netuší, co od svého vlastního dítěte čekat. Synovo chování nedokáže odhadnout, což vede k jejímu vnitřnímu neklidu, působivě zachycenému impresionistickými záběry na pomezí filmové avantgardy, i ke vnějšímu neklidu jejího okolí. Protagonistka se společenské šikaně, teroru podobně systematickému, jakému musela čelit ze strany Kevina, brání pasivním pokáním. Pokorné přijetí údělu nachází opodstatnění díky zakomponované křesťanské symbolice (kristovská poloha hned v úvodu, jméno Eva), přesto mi přístup „utrpení vykoupené utrpením“ přijde vůči hrdince velmi krutý. Zneklidňující a bolestivý je pro ni viditelně již porod. Mateřství ji připravuje o soukromí, možnost seberealizace i přízeň manžela, který je poněkud ploše vykreslen jako absolutně nechápavý a nečinný element, vytvářející pouhé zdání harmonie. Film bez uhýbání tvrdí, že syn je pro Evu jako zaschlá krev. Špína, kterou nedokáže smýt, vtírává připomínka hříchu tělesného aktu, který zde má čistě reprodukční funkci (po obou scénách pohlavního styku následuje těhotenství). Film je vinou svého ostentativního negativismu nepřesvědčivý jako realistické drama, jako antikoncepce však svůj účel plní bezchybně. 80% Zajímavé komentáře: mcb, DavidS., pezz (18.03.2012)

Tenhle film nejspíš není ideální podívanou pro páry, které plánují děti. Malý Kevin byl zřejmě od narození takovou trochu horší verzí jiného slavného filmového chlapečka – Damiena. Psychologické drama s nechronologickou střihovou skladbou, která diváka nenechá polevit v pozornosti. Snad jen té symboliky mi tam přišlo zbytečně moc. Tilda Swinton každopádně předvedla vynikající herecký výkon. (03.09.2015)

"Je to malý protivný chlapec, ale po zdravotnej stránke mu nič nie je." Veľmi kvalitná a drsná sonda do hlavy matky, ktorá sa snažila dať synovi všetko, čo môže. Napriek láske z chlapca postupne vyrastá arogantný hajzel. Úvod je dosť psycho ladený, chvíľu trvá, kým to do seba začne zapadať. Isté je, že film budúcim matkám na odvahe nepridá, skôr by sa filmu mali na istý čas vyhnúť, lebo po tomto budú určite rozmýšľať, či mať dieťa je dobrý nápad...film je silnou výpoveďou o ťarche, ktorú musí matka niesť za činy svojho syna. Režisér nevenuje veľmi pozornosť tomu, kde sa vo výchove stala chyba, čo mi trochu chýbalo. Pozornejší divák to postrehne, pretože u 6-8 ročného chlapca, ktorý nosí kurva plienky!!! nastal zlom, až keď na neho matka dvihla ruku...80%. ++++++ Takže budúci rodičia pozor! Pekné a milé oslovovanie vášho drobca i po tom, čo vám chleba s maslom jebne o stenu je veľká chyba. Vždy keď je to potrebné treba zvýšiť hlas, vo výnimočných prípadoch švihnúť takú výchovnú a preventívnu na zadok. Inak to s vami nedopadne dobre. To nie sú výmysly, to je dlhodobo odsledované...Kto občas sledoval nedávnu reality Pestúnka, dá za pravdu, lebo tam je to takýmito "Kevinmi" natrepané. Neváhajú nadávať vlastnej mame, oslovovať ju p..a a tak...A reakcia jeho mamy? "Ó zlatko moje, nehovor tak mamke..."Takú by vyfasoval , až by mu hovienko z rici vypadlo...Takto začína peklo , za ktoré si môžu rodičia sami. (11.09.2013)