Černobílý svět

Bezzubé sentimentální "drama", jehož český distribuční název nechtěně věrně vystihuje hrdinky filmu, jež mají skutečně jen dva zcela rozdílné povahové rysy: černá, to je "ušlechtilý domorodec", moudrý jako Morgan Freeman a důstojně trpící pod nadvládou těch bílých - tedy tupých "zoufalých manželek" 60. let. Mezi nimi se nachází nevhodně typově obsazená Emma Stone a několik mužů, kteří žádnou pořádnou úlohu ve filmu stejně nemají. Film bez jakékoliv vůle skutečně tít do živého a trochu diváka (a své postavy) potrápit. Místo toho snímek klouže po povrchu a mísí scény humorné s těmi jakože drsnějšími... ale divák se nemůže zbavit dojmu, že skutečnost musela být mnohonásobně zajímavější, barvitější, drsnější, vyostřenější (vždyť vydali knihu, jejíž obsah odporoval zákonům!), a i smutnější... Filmy jako tento jsou samozřejmě potřeba, ale asi by bylo lepší, aby se jejich realizace ujal nezávislý filmař, spíše než Hollywoodská mašinérie, která si s pomocí plačících děcek, natahovaného konce a podobných citových vydírání jede pro Oskara, ale hlavně pro milionové zisky. (07.02.2012)

Jistě velmi kvalitní film, ale pro mě osobně možná až příliš. Tenhle kousek je totiž zcela zjevně natočen hlavně pro potěchu filmové akademie, to jednak a druhak je určitým americkým vyrovnáním (samozřejmě ne jediným) s černošskou problematikou a jistě nejde jenom o minulost. Já však občan USA nejsem a Oscary také nerozdávám (jakože Černobílý svět je pro mě asi největším letošním favoritem, a to hned v několika kategoriích), a proto je mi přisouzena role obyčejného diváka, který viděl jistě nadprůměrné drama, přesto nijak fantastické. Jinak film nabízí slušný příběh, důležité téma a samozřejmě hromadu výborných hereckých výkonů (a pro mě osobně ještě překvapivě nepřeslazený konec). I když můj komentář vyznívá možná spíš kriticky, film se mi rozhodně hodně líbil, jen reaguju na zbytečně velký, ne úplně oprávněný humbuk (který brzo odezní, alespoň v Evropě určitě) a nápadně velký počet nekritických a opěvných ohlasů. (25.02.2012)

Mám to stejně jako POMO. Na tento film jsem se podíval spíše z "povinnosti" a nečekal jsem nic. Na konci se mi ovšem chtělo až brečet a to jsem "starý" cynik. The Help je opravdu skvostný film, který stojí na brilantních hereckých výkonech všech žen v hlavních či vedlejších rolích. Bylo zvláštní vidět Bryce Dallas ve vyloženě záporné roli, ale zhostila se jí parádně, Emma Stone si zde nakročila (teda alespoň doufám) k serióznějším filmům, protože ona na to má (tu rebelku jsem jí sežral i s navijákem a jako dezert jsem si dal časopis Udice, jak by řekl Kryton z Trpaslíka) a Octavia Spencer byla jednoduše skvělá. Normální ženská, přirozený výkon a hodně zasloužený Oscar. No a Viola Davis… ta má prostě smůlu. Poprvé jí Oscara vyfoukla Penélope, podruhé Meryl… tak snad napotřetí to vyjde. To nic nemění na tom, že podala brilantní výkon. Jinak co tu všechno čtu o tom, že bílí jsou tu špatní a černoši hodní a že tenhle film pozitivně diskriminuje… nevím, ani jednou mě to během filmu nějak nevadilo a ne, tohle není pozitivní diskriminace. Nastudujte si laskavě něco z velmi nedávné historie USA (tak půl století tomu platilo to, co bylo ukázáno ve filmu, oddělené vchody pro barevné, o záchodech ani nemluvě.) Takže asi tak. Film mě posadil na zadek a já vím, že i přes jeho délku, jsem se nenudil a rozhodně jsem ho neviděl naposled. 100 %. (05.03.2012)

Amerika zpytuje svědomí a... natočila o tom hezký film. Všechno je stoprocentně profesionální, diváka zahlcují dobově stylizované obrázky, krásné kostýmy, příjemná výprava - ach ty šedesátky, paráda v každém záběru. Největší bingo obstarávají herci, kteří jsou sice fantastičtí všichni, ale nejvíc mě těšila Bryce Dallas Howard, která si svou zákeřnou hysterickou svini vyloženě užívá. A tím bych asi skončil, protože instantní emoce s uhlazenou korektností z tématu nevyždímaly zdaleka tolik, kolik jistě mohly. Jednotlivé scény jsou bezpečně předvídatelné, nekonfliktní a snaží se diváka pokud možno nerozrušit, zatímco všem svým postavám zajišťují patřičnou odměnu/trest/morální vítězství. Což je dostatečně definující - Černobílý svět je film, který hezky vypadá a příjemně se na něj kouká, ale nenabízí nic moc navíc. (29.01.2015)

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom. (22.01.2012)