Černobílý svět

Moudré pracovité černošky od rány versus nafoukané tupé maloměšťácké jižanské paničky. Film se až extrémně přiklání na stranu utlačovaných afroameričnek, které jsou všechny naprosto "úžasné", napak - až na nenáviděné vyvrhele - je každá běloška neschopná hnout prstem a především píča až do morku kosti. Takže se ta snaha o rovnoprávnost přehoupla zase na druhou stranu. Také se nás tu někdo snaží dojmout za každou cenu, ale povede se mu to jen občas. (14.01.2012)

Ženské drama, to je zásadní klíč pro pochopení tohoto vynikajícího filmu. Filmová adaptace slavného románu Černobílý svět, který napsala americká spisovatelka Kathryn Stockett a který se, stejně jako film, celý odehrává ve výsostném světě žen, kudy manželé jen procházejí nebo do něj jen letmo nahlížejí (ve filmu jsou vlastně jen dvě okrajové mužské postavy, které tu mají víc než jen ,,štěk"), ve světě kuchyní a salónků, v dopoledních a brzkých odpoledních hodinách, kdy muži jsou mimo dům v práci, v uvnitř ,,hořícím Mississippi" a doutnajících 60. letech. Tak krásný film o tak strašných věcech. Není divu, že do tohoto světa nedoléhají mužská řešení ,,problémů" (a když už ano, tak jen v ozvěnách), tady se bojuje ženskými prostředky, Ku-klux-klan tu opravdu nehledejte. A tento ženský rastr ovlivnil i žánrové vymezení, vždyť film je víc než čistokrevné drama dobře maskované melodrama (které funguje především emočně), příběh s přemírou patosu, zvláště spjatý se silou psaného (a svobodně šířeného) slova, díky němuž vítězí dobro nad zlem, hlavními hrdiny (spíše tedy hrdinkami) jsou ryze černobílé postavy, což se ostatně ozývá i v českém distribučním názvu knihy i filmu. Dojemný děj pak ale rozhodně není laciný, stejně jako lacině nevyznívá celý snímek, i když samozřejmě z jiného (mužského?) úhlu pohledu se může jevit, že boj za lidská práva měl v USA trochu jiný průběh a nebyl zase až taková selanka, jak se může dle knihy a filmu zdát. I když konec je trochu hollywoodsky plytký, stejně tu před divákem zůstává velmi působivý a procítěný příběh o silných ženách, které dovedou svým specifickým způsobem měnit chod dějin a dopomoci konci (nejen) rasové nerovnosti... (02.12.2011)

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom. (22.01.2012)

Je zajímavé, že se amíci vrhají do látky z padesátých let o pracujících černošských služkách v domech bohatých bělochů, přitom i dneska mají všichni služky, chůvy, zahradníky.. Skrze mladou ambiciózní dívku, která chce být novinářkou, se tak či onak seznamujeme se zaoceánskými poměry, kdy černoši v té „kruté“ době nesměli používat bělošské záchody. Neudržitelnost situace na americkém jihu rozhýbe pomocí sepsání vzpomínek několika služebných a už tady se objevuje první problém. Vůbec to totiž nemá obtížné. The Help je totiž víc limonádovou sondou do života jednoho městečka, než nějakou skutečnou výpovědí o zakořeněném rasismu. Je jasné, že tehdy to černí neměli ani trochu snadné, nicméně ani ty vážnější momenty (kupříkladu potrat nebo zatýkání jedné ze služek) nejsou ve skutečnosti nijak dramatické. Scénář je na mě až příliš šablonovitý, cesta předem jasně dlážděná. Srdíčko tu má tlouct pro ty utlačované, nicméně mazané služky, špína se pak hází pouze a jenom na zlé, neschopné paničky. Ale co je špatného na tom, když pošlu policii na služku, která mi čmajzne zlatý prsten..? Utajované psaní vzpomínek navíc není tak úplně silné/nosné téma. Prostě tu máme pohádku o boji dobra se zlem, nic víc, nic míň, The Help se navíc bez okolků hlásí o nejrůznější filmová ocenění. Vše tak tkví víc v kvalitně odvedeném řemeslu a v hereckém obsazení. Tomu vévodí Viola Davis, Bryce Dallas Howard, Jessica Chastain (mimochodem, výborná) nebo Octavia Spencer. Právě za ně je ta čtvrtá hvězda.. Po Moneyball tu máme druhého oscarového kandidáta, který by měl zůstat pouze a jenom u nominací!! Čokoládové dortíky nebrat!! (30.01.2012)

Mrzí ma, že u nás nevieme o našej minulosti nakrúcať takto krásne filmy. Formálna stránka učebnicovo dokonalej hollywoodskej filmárčiny je tu iba prostriedkom k rozprávaniu kuriózneho príbehu, ktorý má obzvlášť dnes, s Barackom na americkom tróne, obrovskú váhu a historickú hodnotu. Perfektne vybraní, oblečení a vedení herci - v podstate čo postava a herecký výkon, to čerešnička na torte - bez potreby vrieskať, dramatizovať a depresiť. Či ako film sa hrať na veľkú hĺbku. The Help je od základu hlboký svojou story. A úžasný jej jemným podaním. Skôr iba "z povinnosti” som išiel na ‘ten oscarový fabrikant, plný hysterických ženských, a rasových problémov, ktoré sa ma netýkajú’ - a dostalo sa mi najmilšieho filmového pohladenia za posledný rok. Celá sála smrkala. (26.01.2012)