Tři mušketýři

Podobnost Tří mušketýrů s Piráty a Sherlockem je zřejmá, nicméně pouze povrchová. Pod povrchem se tu odehrává něco mnohem zásadnějšího: souvislost mezi Třemi mušketýry, Počátkem, Matrixem, MMORPG hrou World of Warcraft a umírajícím star systémem. ____ Unikátnost Andersonových Třech mušketýrů spočívá v tom, jakým způsobem komentují hned několik soudobých fenoménů odehrávajících se ve světě filmu a počítačových her, což jsou shodou okolností dvě nejdůležitější a nejrespektovanější média současnosti. Filmy a hry, o ničem jiném to dneska není. V prvé řadě Tří mušketýři velmi důmyslným způsobem naznačují, že hollywoodský star systém možná není úplně v koncích, jak někteří tvrdí, ovšem doby, kdy hvězdy na svá jména tahaly do kin miliony diváků, jsou už asi nenávratně pryč. Jednak ani velké hvězdy filmu nepomohly k nijak závratným tržbám, ale hlavně ten film s těmito hvězdami velmi nešetrně zametá, protože všechny do jedné odejdou poraženy ci pokořeny (-spoiler-), ať už to je Richelieu, Milady, kapitán Rochefort či Buckingham. Kdo naopak vítězí, jsou zcela neznámí, televizní a divadelní herci, kteří se zhostili rolí mušketýrů. Na jedné straně tak máme silné individuality (Waltz, Orlando Bloom, Jovovich ap.), které odcházejí poraženy, na straně druhé vítezný kolektiv, respektive slabé individuality jako mladičký král Ludvík XIII., které vlastně individualitami vůbec nejsou. Individualitami nejsou ani tři postarší mušketýři, což nese zpočátku trochu nelibě D'Artagnan, jak dá najevo svou přidrzlou, ovšem velmi trefnou poznámkou: „Nikoho z vás nechci urazit, ale myslel jsem si, že budete trochu větší hrdinové.“ Není zkrátka zvykem, aby neznámí herci poráželi velké hvězdy (ve filmech to bývá obvykle přesně obráceně). Že se tomu tak zde děje, není jen velmi vítaným výpadem proti konvencím, ale hlavně důmyslným komentářem k době, v níž filmové hvězdy nehrají zas takový prim – ať už kvůli důrazu na režiséry, atraktivní náměty či značku-franšízu, vlivem technologií a triků, které hvězdy zastiňují a berou jim práci i díky různým umělým výtvorům jako Caesar ze Zrození Planety opic, nebo kvůli rozmachu progresivních televizních seriálů (Misfits, The Wire ap.) stavějících spíš na méně známých tvářích. ____ Tenhle přechod z vyvolených jedinců a silných individualit k důrazu na team a kooperaci, na němž staví Tři mušketýři a soudobý vzrůstající počet teamovek, se promítá i v počítačových hrách, kde 80kám a zejména 90kám dominovaly singlovky, které ovšem někdy na přelomu roku 2000 vystřídal nekonečný zástup multiplayerovek v čele se slavným World of Warcraftem (vzalo mi to tři roky života, ale nelituju jediný sekundy). A když se vrátíme zpět k filmům, je zjevné, že éře singlovek odpovídá Matrix s vyvoleným mesiášem Neem, kdežto současné éře multiplayerovek Počátek, který staví na spolupráci několika jedinců. Počátek lze vlastně chápat jako hru pěti hráčů, kteří jsou každý na svém počítači vzdáleni klidně tisíce kilometrů od sebe, ale pracují na jednom společném úkolu, kdežto Matrix se svým Mesiášem, který musí zachraňovat i své spolubojovníky (Morphea, Trinity), patří ještě do té starší éry singlovek. Odsud pochází i jedna z kritik Matrixu, která mu vyčítá, že oproti velmi aktivním holkám známým z cyberpunkových románů (Stephenson, Gibson, Sterling ap.) posunuje Trinity do značně pasivní pozice zamilované-zachraňované. Abych to uzavřel, existuje prostě určitá souvislost mezi skomírajícím star systémem/novou vlnou tv seriálů ap., 90kami/současností, singlovkami/multiplayerovkami, Matrixem/Počátkem, a Tři mušketýři tyhle posuny nějakým ne úplně zanedbatelným způsobem odrážejí, čili bych je úplně nezatracoval. (08.02.2012) (méně) (více)