Pohwa sogeuro

Introvertního studenta povyšte na kapitána, smíchejte s rebelem neuznávajícím autority, okořeňte otcovskou figurou, přidejte charismatického (komunistického) zloducha a všechny je protřepejte ve zpomaleně podaných akčních scénách, takže výsledkem není ve finále válečný film, ale nefalšované hrdinské krveprolití, nad kterým by S.Peckinpah a J.Woo tleskali ručičkama. (13.08.2011)

Další korejský válečný počin, který byl protentokrát natočen k připomenutí uplynutí 60 let od začátku Korejské války. Tento film byl pro mě opravdu krokem do neznáma, neboť u předešlých dvou snímků byla záruka režiséra. Zde jsem fakt byl na vážkách, zda si film pustit. Podle převážně nadprůměrného hodnocení jsem se nakonec rozhodl pro. Pohwa sogeuro je typickým produktem korejské kinematografie. Asi bych začal s akčními sekvencemi. Ty byly bravurní, šel mi z nich mráz po zádech a působily nesmírně propracovaně. Všechno to vyvrcholilo závěrečnou půlhodinkou, ze které se tajil dech. Přišlo mi, že tento film snad nemohl mít rozpočet pouhopouhých 10 milionů dolarů, protože ty scény působily, jako že film oplývá vysokým finančním kapitálem. Dále opět zahráli autoři na divákovy city, protože to je film podle skutečných událostí, a také ty samotné kamerové záběry na umírající studenty musí obměkčit i toho největšího tvrďáka. Ještě musím pochválit hudbu, která umocňovala již tak bravurní zážitek. Příběh ani nemusím hodnotit, protože ten se doopravdy odehrál. V rámci korejské konkurence špička, lecjaké západní filmy by si měly z těchto filmů vzít inspiraci. Za mě dávám 89 % (30.05.2017)

Nečekal bych, že John H. Lee, po skvělém emočním dramatu Nae meori sogui jiugae (A Moment to Remember), natočí válečný film. Než jsem si ho pustil, měl jsem celkem obavy, jenže ty se rozplynuly po prvních pár scénách. Výborně natočený film, který je doprovázen podmanivým hudebním doprovodem. John prostě umí. (23.10.2010)

Korejských 71 debilních, kde místo Yula Brynnera stojí v čele mistr Euroasie v čumění na hrůzy války. A já se mu nedivím. Natáčení digitálními kamerami s extrémním rozlišením totiž vyžaduje od filmového štábu poměrně výrazný tlak na pilu. Technika nám sice umožňuje snímat ostře ty nejjemnější poletující smítka prachu, nemluvě o explozích, jež vymrští tisíce drobných části do vzduchu, které nejsou již rozmazanou šmouhou, ale každá z nich je plně ostrá a můžeme sledovat její trajektorii pohodlně, dokud nám délka záběru povolí, ovšem na druhou stranu je třeba počítat s nutností naprostého ultimátna po stránce maskérské, trikové, kostymérské i po stránce výpravy. Jestli v něčem film opravdu neselhává, tak je to zde. Všudypřítomný prach, špína, krvavé chlístance, obroušené zbraně, poletující střepiny, hořící vojáci a famózní exploze v dlouhých záběrech nenechávají diváka cokoli domýšlet a ačkoli se to párkrát přežene (přestylizovaná přestřelka ve vysoké trávě, až srandovní krvelačnost) oči si užijí svoje. A vlastně to i docela maskuje fakt, že za scénářem dle všeho stojí dvanáctiletý nacionalista po třídenním rychlokurzu scénáristiky, díky čemuž se film sice ohání velkou historií, ale ve výsledku proti sobě stojí doslova naskrz prostřílený protagonista na hromadě mrtvol s kulometem v ruce proti arogantnímu záporákovi v bílé uniformě, co střílí jednoruč z ruského samopalu PPSh-41. (02.10.2014)

Možná to bude znít divně, ale je příjemné vidět válečný film, kde se to nehemží Amíky, Němci a Sověty a kde Asiati nejsou jen ti zlí a špatní. Navíc, Asiati - a zde Korejci konkrétně, kteří mají pro dramata cit - dokáží ty emoce nahustit. Prostě jsem pustil slzu, no... Tohle je vlastně úplně první korejský válečný film, a vlastně první film o korejském konfliktu vůbec, co jsem kdy viděl. A odkojen M.A.S.H.em je velmi příjemné vidět v této pohnuté době korejské vojáky a civilisty i jinak, než jen jako směšné, humorné a v podstatě zkarikované postavy. (01.08.2014)