Kokuhaku

Jednoho krásného dne – a to vcelku nedávného – mi přistála v poště zpráva od ne příliš tajné ctitelky, v níž mi bylo vyčiněno, že prý jsou mé komentáře psány stylem „studený psí čumák” a že to vypadá, že neumím být vůbec nadšený z filmů, že si je neumím vychutnat a že z nich zřejmě nedokážu mít radost. Řekl jsem si, že tedy dobrá, milá zlatá, až bude vhodná příležitost, tak si v komentáři k nějakému filmu či seriálu zkusím bez skrupulí slovně zaonanovat. A je to tu! Himlhergotfagot, pane jo, ach božínku, ach, ach, tohle byl tak strašně boží film, že jsem z něj nadšením nemohl usnout! Tento film mi prostě seděl jak prdel na nočníku, a přestože jsem byl v onu pozdní hodinu již těžce unaven, tak jsem při sledování Kokuhaku úspěšně přemohl spánek a ani na chvíli se nenudil. Dalším důkazem aplikovatelnosti prdelonočníkového přirovnání u tohoto filmu budiž fakt, že jsem v průběhu sledování poznal snad veškerou převzatou hudbu (Boris, The xx, Radiohead, Händel…), což se mi už hodně dlouho nestalo (pokud vůbec někdy). Kokuhaku je psychologický film, jenž v prvé řadě cílí na zobrazení vlastních světů jednotlivých postav, za což musím tvůrcům zatleskat. Zobrazují je formou hravou, často využívají flashbacků nebo zpomalených záběrů (pravda, místy možná až trochu moc), ale právě ono hraní si s časem, střídání rozdílných perspektiv jednotlivých postav a vykreslování jejich pozadí v kombinaci s již zmíněným hudebním podkladem tvoří vynikající atmosféru příběhu plnou gradujícího napětí. Opět děkuji za to, že žádná z postav není vyloženě kladná či záporná, každá má přídatný rozměr a osud žádné z postav na obrazovce mi nebyl lhostejný. Režisér skvěle využil knižního námětu k tomu, aby vytvořil velmi silný film, jenž ve mně zanechal silně rezonující zážitek. Určitě si Kokuhaku musím ještě jednou pustit. Někdy. A pokud se mi bude stále tolik líbit, půjde bez ostychu do topky. Čistých 5*. (07.08.2014)

Japonské filmy jsou něčím zvláštní. Hrozně mě baví, ale přitom nemám nikdy chuť na ně koukat. Viděla jsem zatím jen ty nadprůměrné a nechci si ten dojem zkazit, což bude asi ten důvod, že jsem jich moc neviděla. Nicméně tohle je přímo uhrančivé. Zatáhne vás to do děje hned a nepustí do poslední minuty! (19.01.2019)

Od filmu s názvom "Spovede" som čakal všeličo. Trebárs vzťahovú drámu, to vyzeralo ako očividná možnosť. Alebo romantická komédia, to sa tiež nezdalo byť úplne nepravdepodobné. Ale toto? Uuuufffff. BRILANTNE natočená, temná psychologická story s fantastickými hereckými výkonmi, mrazivejšia ako mŕtvola v chladničke. Po kladnej postave ani stopa, každý je tam v istom uhle pohľadu neuveriteľná sviňa. Dokonalý recept na depku pre slabšie povahy. Tetsuya Nakashima bude evidentne veľký šéf. Takto perfektne vybrúsený a istou rukou vedený film som od mne neznámeho režiséra nevidel už roky. (21.10.2012)

Pro mě nejlepší film z Japonska co jsem kdy viděl. Skvěle zkomponované spojení příběhů několika lidí do jednoho hlavního děje, jaké jsem neviděl v žádném jiném filmu. Nejdřív vidíte film pohledem jedné osoby a všechno vám přijde jasné a relativně jednoznačné. Potom ale to samé vidíte z pohledu někoho jiného a dojdou vám všechny motivy a okolnosti toho, proč jednal tak, jak jednal. Ve finále se pravděpodobně zamyslíte nad tím, jak jsou pravda a spravedlnost a jednosměrný pohled na ně relativními pojmy a jaké okolnosti mohou člověka vést k určitým činům. Navíc je všechno úžasně ztvárněno tak, že jednotlivé příběhy navíc pozvolna doplňují děj, takže se vůbec nenudíte a film vás zcela pohltí. Pro mě naprostá bomba, nenapadá mě co vytknout. 100%. (02.10.2012)

V žádném případě nejde o tuctovou báchorku o pomstě zahalenou do omračující vizuální složky. Zároveň bych ale byl i zdrženlivý v případě opačného tvrzení/hodnocení – že jde snad o jakýsi hluboce promyšlený a autentický portrét soudobé společnosti (nejspíše japonské, nicméně toto téma lze perfektně generalizovat i do ostatních vyspělých zemí). Svým zpracováním jde o věc ryze originální, u které by obvyklé škatulkování a hluboké recenzování mohlo být bezpředmětné, protože (alespoň se tedy tak domnívám) z celého snímku sálá neskutečná energie, dravost a vynikající schopnost využít všechen možný prostor k tomu, aby byl výsledek divácky co nejvíce atraktivní a aby bylo i nějaké té filosofii učiněno za dost. Rozpitvávat dopodrobna jednotlivé zvraty a snažit se přesvědčovat, že „to či tamto“ bylo již trošičku nadsazené, by bylo nespravedlivým a povrchním rýpáním. Pokud se totiž obecně o nějakém filmu říká, že je „dobře natočený“, tak tenhle japonský exemplář by měl být prototypem a vzorem pro všechny „invenční západní filmaře“, kteří chtějí točit chlapácky jako Fincher a zároveň zůstat v jistých ohledech akademičtí (třeba jako některé vybrané Spielbergovy filmy). Neskutečný nářez, při úvodní půlhodince jsem neměl daleko k extázi a to jsem ještě nevěděl, co přijde vzápětí. Není to na 5, ale minimálně na 8 hvězdiček. (19.02.2012)