Kokuhaku

Tolik sociopatů v jednom středoškolském filmu se jen tak nevidí, není divu že v Japonsku mají nejvyšší počty sebevražd. Kokuhaku ovšem není mindfuck šílenost ve stylu filmů od Šiona Sono či Takaši Miikeho, je to normální, jen lehce stylizované drama... o jedné velmi nihilistické pomstě. Na jejímž konci tam budete nesnášet úplně všechny. 8/10 (05.01.2019)

Tak takový filmový zážitek jaký jsem zažil u tohoto filmu, jsem opravdu dlouho nepocítil. Jeden z nejlepších filmů co sem v poslední době viděl. Člověk jen zíral s otevřenou pusou a hltal a hltal a když už si člověk myslí, že ví jak to skončí, nemá pravdu. Opět se potvrdilo, že asijská kinematografie má hodně co nabídnout. (12.11.2015)

Velmi tezovité dějově i obrazově, ale možná právě díky tomu se to tak moc trefuje. Výsledek je intenzivní thriller, který se stupňuje každým dalším obrazem. Něco jako kdyby chladný odstup Davida Finchera spojil síly s "občanskou brutalitou" Šiona Sona. Je kupodivu, že režisérovi bylo tehdy už 50, srší to energií nadšeného debutanta, míněno v nejlepším slova smyslu. Sice to považuju spíš za velmi povedenou hru na efekt než sondu do života nebo pevné filmové dílo, ale ten efekt je takřka maximální. (07.07.2017)

Ideálne hodnotenie by bolo 3,5*. Keď si vypočujete úvodný príhovor učiteľky k jej žiakom, tak okamžite budete vedieť, že pomsta našla po dlhšej dobe zasa osviežujúcu podobu. Bezcitná hra, v ktorej sa viackrát zmení "Pán jeskyně". A predovšetkým pomsta, ktorá je podávaná pekne za studena, a to s presným načasovaním. Ak by sa tam podarilo zaradiť jeden naozaj šokujúci zvrat/prekvapenie, tak by som zaokrúhlil na 4*. Napriek tomu netuctový film, ktorý je vhodný k odporučeniu. (26.12.2021)

Jednoho krásného dne – a to vcelku nedávného – mi přistála v poště zpráva od ne příliš tajné ctitelky, v níž mi bylo vyčiněno, že prý jsou mé komentáře psány stylem „studený psí čumák” a že to vypadá, že neumím být vůbec nadšený z filmů, že si je neumím vychutnat a že z nich zřejmě nedokážu mít radost. Řekl jsem si, že tedy dobrá, milá zlatá, až bude vhodná příležitost, tak si v komentáři k nějakému filmu či seriálu zkusím bez skrupulí slovně zaonanovat. A je to tu! Himlhergotfagot, pane jo, ach božínku, ach, ach, tohle byl tak strašně boží film, že jsem z něj nadšením nemohl usnout! Tento film mi prostě seděl jak prdel na nočníku, a přestože jsem byl v onu pozdní hodinu již těžce unaven, tak jsem při sledování Kokuhaku úspěšně přemohl spánek a ani na chvíli se nenudil. Dalším důkazem aplikovatelnosti prdelonočníkového přirovnání u tohoto filmu budiž fakt, že jsem v průběhu sledování poznal snad veškerou převzatou hudbu (Boris, The xx, Radiohead, Händel…), což se mi už hodně dlouho nestalo (pokud vůbec někdy). Kokuhaku je psychologický film, jenž v prvé řadě cílí na zobrazení vlastních světů jednotlivých postav, za což musím tvůrcům zatleskat. Zobrazují je formou hravou, často využívají flashbacků nebo zpomalených záběrů (pravda, místy možná až trochu moc), ale právě ono hraní si s časem, střídání rozdílných perspektiv jednotlivých postav a vykreslování jejich pozadí v kombinaci s již zmíněným hudebním podkladem tvoří vynikající atmosféru příběhu plnou gradujícího napětí. Opět děkuji za to, že žádná z postav není vyloženě kladná či záporná, každá má přídatný rozměr a osud žádné z postav na obrazovce mi nebyl lhostejný. Režisér skvěle využil knižního námětu k tomu, aby vytvořil velmi silný film, jenž ve mně zanechal silně rezonující zážitek. Určitě si Kokuhaku musím ještě jednou pustit. Někdy. A pokud se mi bude stále tolik líbit, půjde bez ostychu do topky. Čistých 5*. (07.08.2014)