George Harrison: Living in the Material World

O Harrisonovi jsem věděl pouze, že byl kdysi jedním z Beatles. Kdyby tento dokument natočil kdokoliv jiný než Scorsese, patrně by u toho zůstalo. A nejspíš by to byla škoda. Scorsese hudebníkovy osudy rekonstruuje skrze archivní nahrávky a rozhovory s lidmi z jeho okolí, tedy žádný komentář doprovázený víceméně ilustrativními záběry. A přes hrozivě vypadající stopáž mě to nudilo vlastně jen ke konci, kdy už na mne bylo těch mystických keců paní Harrisonové moc. Na druhou stranu tam vystupovali i Eric Idle a Terry Gilliam, což svědčilo zábavnosti podávaných informací. (07.11.2012)

Takzvaný "tichý Beatle", který měl paradoxně v podstatě nejvíc co říct, na rozdíl od Lennona, který se často zbytečně utápěl ve velkých gestech. Pietně i realisticky pojatý příběh o hudební legendě, ve kterém skutečně není místo o skandálu kolem My Sweet Lord, protože ačkoliv rozhodnutí soudu nikdo nezpochybňuje, představa, že někdo jako Harrison skládá plagiáty, je jak z jiné planety. 90%. (27.11.2022)

Akonáhle niekde vidím meno Scorsese, vybavia sa mi nožničky. Niektoré jeho filmy by si zaslúžili radikálne prestrihanie, iné, ako napríklad tento, iba mierne. Martin Scorsese si skrátka nevie povedať dosť, to stačí. Ale film o George Harrisonovi sa mu vydaril. Priblížil hudobníka, ktorý z pohľadu laikov stál trochu v tieni Paula McCartneyho a Johnna Lennona. Vynikajúceho hudobníka, perfekcionistu, hľadača duchovných rozmerov hudby i života. Človeka, ktorý svojich najbližších i anonymné okolie často prekvapoval neobvyklými, originálnymi postojmi a názormi. (23.07.2014)

S ohledem na stopáž se možná nabízí, že život George Harrisona je pro Scorseseho nějakou osobní záležitostí, ale v tomto případě byl regulérně najat vdovou a správkyní hudebníkova dědictví, Olivií Harrison, která se k desetiletému výročí úmrtí svého chotě chystala vydat o něm knížku a chtěla to mít podepřené z obou stran. Skrze to zajímavé sledovat, jak si režisér v dlouhém a členitém životě nachází to svoje téma vykořeněnosti, pátrání po své roli a selhávání v jejím naplňování. Harrison zde nepůsobí toliko jako prorok, inovátor a svébytný umělec (v kontrastu s tím, jak to tam o něm prohlašují mluvící hlavy), nýbrž jako zmatený osamělý muž, který do puntíku naplňuje životní úsečku úspěšného západního muže pozdního kapitalismu: úspěch v mládí -> bezstarostné večírky -> psychedelické drogy -> mudrlanství -> východní filozofie -> snaha o comeback -> mudrlanství, ale jiné -> zahradničení -> smrt. Výsledný pocit z filmu přichází tak nějak mimoděk a je to zvláštní melancholie nad malým člověkem, který se pokusil prakticky o vše, měl po celém světě tisíce dobrých známých, ale vlastně byl celou dobu docela sám. Osobní bonus materiál: Harrison je další z hudebníků, kteří ve svých teen/20s letech vypadali jak já v teen/20s letech, já si jednou ty DNA testy udělám a pak se těšte jak na vás všech zbohatnu! (31.12.2023)

Harrisonovo složité hledání pevného bodu v sobě samém vcelku hladce zapadá mezi Scorseseho hrané filmy s mužskými protagonisty, kteří pochybují, zda zvolili správnou cestu, a zároveň zčásti odráží životní cestu samotného režiséra. Harrison i Scorsese byli vychovávání dle přísných katolických zásad a vyrůstali mimo okruh svých vrstevníků. Oba dva rovněž našli útočiště ve světě hudby a filmu. Umění se tak pro ně stalo mnohem více než jenom všednodenním zpestřením. Povýšili jej mezi přední důvody své existence. Přes podobnou jejich osudů si Scorsese snaží udržet kritičtější odstup než ve svých cinefilních, dokumentech o filmech a filmařích (Moje cesta po Itálii, Dopis Eliovi). Nepřevažuje adorační tón, zdaleka nejde o pietní stavění pomníku. Scorseseho zajímá více Harrisonova osobnost než jeho dílo, které by bylo snazší nekriticky obdivovat – tím, a také kvantitou sesbíraného archivního materiálu, si vysvětluji, proč je hudba přítomna převážně v podkresu, nikoli formou koncertních záznamů. Scorsese ale nezůstal u vršení méně známých fotek a videí. Mozaika Harrisonova života z nich dává dohromady s péčí archeologa, který z drobných úlomků kostí skládá dinosaura. Každý střípek minulosti je promyšleně začleněn kontextu „vyprávění“. Po videu s aktivně fotícími beatlesáky tak například následují fotografie, které tehdy brouci pořídili. Vypadá to logicky a samozřejmě, ale nepochybně jsou za tím hodiny nesnadné práce. Nejoddanějším fanouškům Beatles budou některé části dokumentu nepochybně připadat zkratkovité a jiné zase neadekvátně dlouhé. Pro mne jakožto posluchače, který Beatles respektuje, ale nezbožňuje, se ovšem v průběhu těch tří a půl hodin George Harrison změnil z tichého, docela nenápadného hudebníka se smutným pohledem, v člověka nesmírně talentovaného, hodného obdivu a svou povahou fascinujícího. 80% (16.10.2012)