Obsahy(1)
National Geographic nás po několikáté zavede do nebezpečných končin tohoto světa. Restrepo nespustí oči z amerických vojáků v afghánském údolí Korangal, ve kterém hlavní tvůrci filmu strávili rok svého života. Film amerického žurnalisty Sebastiana Jungera a britského fotografa Tima Hetheringtona získal cenu poroty za Nejlepší dokumentární film v Sundance. (SydneyB)
(více)Videa (1)
Recenze (116)
Americká demokratická vlna v čele s náctiletými kluky, stejně jako ve Vietnamu, Korei, Indočíně bojují za klid a mír nás ostatních. Ideál země, kterou chtějí šířit tam, kde lidskost a práva člověka ztratila dávno svojí váhu, nebo se tam nikdy nevyskytovala. Obyčejní kluci, kteří by za sebe položili život, brání demokratické standardy kdekoliv na světě, položíme- li si otázku: "Kde začíná naše bezpečí". Bezpečí nás, kteří nechceme násilí a válku, a jsou to místa právě jako údolí Korangal, Vietnam a jiná místa, kde se bojuje za práva a člověka. Skvělý snímek, reálný a strhující právě svojí pravdou. ()
Vydařený snímek jednoho pracovního turnusu americké armády v Afghánu. Oproti Armadillu mnohem syrovější, k čemuž přispívalo i to, že jsme neviděli jedinýho talibánce, jedinou akci jinak, než z pohledu kamery zpoza zad vojáků. Člověk chtěl vidět útočníky, chtěl vidět akci vcelku pěkně přehledně, jak ji může vidět ve filmech a najednou si uvědomil, že tohle je realita a kameramani prostě ty věci ukázat nemohli, potože by to schytali. Napadlo mě taky, jestli ti vojáci nebyli na tuto misi naveleni podle toho, jak jsou hezcí a jak se umějí chovat před kamerou, když už se vědělo, že bude točit NG, protože byli fakt velmi dobří:) A s definitivní platností jsem si potvrdila nutnost válek a to, jak jsou pro některé lidi nepostradatelné, když jim nestačí ani bungeejumping a podobné kratochvíle:)) "Mluvící hlavy" vložené do děje poněkud rušily a nedovolily mi vtělit se na místo a vcítit se do děje, ale zase jsem si v jedné takové pauze film stopla a konečně nastudovala dějiny a místopis Afghanistánu a mám takové podezření, že jsem se do té země zamilovala. Střet civilizací byl v dokumentu pěkně patrný a ono zívání stařešiny, když americký plukovník hovořil o pokroku, bohatství a penězích, které jim američané zajistí, pokud budou spolupracovat, mluvilo za vše:)) Vážně tímhle způsobem se naše - dnes už úpadkovitá - civilizace šířit světem nedá :)) ()
Veľmi zaujímavá sonda do života profesionálnych vojakov, ktorá zobrazuje veci také aké sú, bez najmenších prikrášlení. Oceňujem snahu o autentickosť, byť vždy a všade, aj za prítomnosti svištiacich guliek zo samopalov nepriateľa. Ako dokument mi však tento film veľa nedal, ku koncu som sa pravdupovediac aj trošku nudil. 65%. ()
Že při náletu zemřeli kromě nepřátel i civilisté? Tak už to prostě ve válce chodí. Vždyť vojáci jsou, jak nás tvůrci opakovaně a přesvědčeně ujišťují, především a zejména lidé. A lidé chybují. Na jedné straně tedy stojí snaha o "polidštění" dobyvatelů, vyvolání soucitu s jejich osudy, důraz na divácké spoluprožívání všedních úkonů i konstantního ohrožení během bojového nasazení (oboje splývá do mátožné rutiny), a na straně druhé zkreslující dobyvatelská optika, která odsouvá domorodce do pozice bezejmenného, apatického zástupu, čekajícího na spásu, pokrok a světlé zítřky pod záštitou moudré civilizace. A "nepřátelé" jsou pro jistotu úplně neviditelní. Emblematická je pro stanovisko filmu scéna z rozbořeného domu, kde jsou vojáci konfrontováni s následky bombardování (zraněné děti, několik mrtvých). Je podána s odstupem, chladně a pragmaticky. Vojáci upozorňují na účinky té a té výzbroje, krátké prostřihy na tváře obyvatelů domu nestačí vyvolat emoce a empatii. Naopak vzniká dojem (který je umocněn následujícím komentářem), že domorodci si za své utrpení mohou sami, neboť jsou s opozičními silami a Tálibánem určitým (kulturním, náboženským a národnostním) způsobem propojeni. Je příznačné, že scéna, v níž jsou američtí vojáci obklíčeni nepřítelem a dojde ke ztrátám na životech, je pro změnu prezentována maximálně sugestivně a znepokojivě. Před uvedením materiálu z akce je nejdříve vystupňováno napětí a očekávání kombinovaným vzpomínáním hlavních aktérů (mluvících hlav) před neutrálním černým pozadím. V průběhu scény je naopak kladen zvýšený důraz na hysterii jednoho z vojáků. Výmluvné jsou i několikeré momenty vyjednávání, kde se zcela nekompetentní a tamní kultury neznalí důstojníci pokoušejí navázat kontakt s domorodci. Spíše než o demokratické vyjednávání se však jedná o demagogickou propagandu. Sliby o pokroku, který afgánskému lidu do údolí Korangal Američané přinesou, pokud bude s okupačními jednotkami spolupracovat, vyznívají arogantně a planě. Nikdo se starousedlíků neptá, zda něco takového vůbec chtějí. A tak se v těchto promluvách - kromě zoufalosti z neschopnosti porozumění napříč kulturami - odráží tradiční koloniální a orientalistická rétorika, skrze kterou Západ artikuluje svou intelektuální i hmotnou dominanci nad Východem. Ani v 21. století se nic nezměnilo. Pomyslný hřeb do rakve pak snímku zaráží zjištění (zruba ve 3/4 stopáže), že členové sledované jednotky narukovali dobrovolně. Vyvstává tedy prozaická otázka, v níž se však skrývá ironický osten, neboť nám připomene "osvícený" komentář velícího důstojníka o zabitých civilistech a jejich poutu s "nepřítelem": Jak mám pociťovat soucit s někým, kdo si za svou mizérii může sám? Tvůrci se nám snaží vštípit představu, že vojáci bojují na prvním místě za své životy. Ale to je klam, i když humanisticky svůdný. Symbolika opevněné pozice Restrepo je symbolikou trpkosti - nemůže totiž zastřít fakt, že skutečnými agresory jsou jen a pouze mučedníci samotní. Těžko můžeme pominout mechanismy, která stojí v popředí i pozadí konfliktu a cele určují jeho nesmyslnost. O politice však ve filmu nepadne ani zmínka. () (méně) (více)
Co ti Američani jako čekali, že s nimi budou Afghánci popíjet čaj a provozovat s nimi vysokohorsku turistiku? To, že spousta z nich přišla o své iluze bylo naprosto normální. Denně jim smrt dýchala na záda. Ale stále to byla okupační vojska v cizí zemi. Navazování kontaktu s místními bylo poměrně zbytečné. Vždyť se báli Talibanců. Při některých rozhovorech jsem si vzpomněla na indiány. Už jenom chybělo, aby Američani začali rozdávat ohnivou vodu, nakažené deky a bezcenné zbraně. Co jsem si tedy odnesla z dokumentu? Ve své podstatě toho moc není. Hrdiny takových dokumetů nejsou ti, co v nich vystupují, ale ti, co je připravují, režiséři, kameramani, reportéři, novináři a fotografové. Ti musí mít nesmírnou kuráž a odhodlání, které je spojené s velkou dávkou odvahy a možná i určitým bláznovstvím ()
Galerie (7)
Photo © National Geographic Entertainment
![Restrepo - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/000/099/99110_029ca3.jpg)
Zajímavosti (5)
- Od roku 2007 připravovali film dva autoři - Sebastian Junger a Tim Hetherington. Jeden si v boji zlomil nohu, druhý si přetrhl Achillovu šlachu. (Coldrex)
- Autoři měli dohodu, že nebudou natáčet zraněné americké vojáky bez jejich svolení. (Coldrex)
- Tvůrci nikdy neopustili tábor bez neprůstřelné vesty. Nosili s sebou dostatek baterií, aby vydrželi na týden i víc. K tomu batoh s povinnou dvacetikilovou výbavou. (Coldrex)
Reklama