Muži, kteří nenávidí ženy

Atmosferická ilustrace vedlejší krimi dějové linky z předlohy; nic více a ani nic méně. Na jednu stranu je to na Finchera žalostně málo (jeho předchozích pět adaptací literárních předloh se vždy vyznačovalo vlastní interpretací i pohledem, a zrovna v tomto ohledu má Larsson co nabídnout; škoda že se to osekalo pouze na tu nepodstatnou thilleroidní část), na tu druhou je třeba si říci, že jsou ilustrace od nýmandů a jsou ilustrace à la Zdeněk Burian, které obohacují předlohu a stávají se její nedílnou součástí. A tohle je Burian, stejně jako je Craig Blomkvistem či Mara Lisbeth (ovšem zcela jinou Lisbeth než Noomi). A ano, Fincher je stále puntičkářský formální hračička, pod kterým Reznor roste do nadčasového velikána. Jen ta Enya; jednou provždy nevinnosti zbavená; ostrouhala. (11.01.2012)

Po technické stránce brilantní produkt, který se ale ani na moment (snad s výjimkou castingu) nedokáže vymanit ze stínu svého švédského předka. Fincher se zoufale pokouší dělat stejné věci jinak a v rámci jednotlivých scén mu to vychází. V propojení v jeden celek ale fatálně selhává... Je zcela nemístné ohánět se znalostí předlohy, film, jakožto autonomní umělecký tvar by měl obstát na základní vyprávěcí úrovni, což se v tomto případě neděje a v momentě, kdy překročí rámec remaku a pokračují ve vyprávění tam, kde to Oplev utnul, definitivně prokazuje, že srozumitelnost (neplést s polopatickým vedením za ručičku) ve filmu nenajdete. Autoři slepě lepí sekvence za sebe tak, jak velí scénář a tam, kde Švédi dusí atmosférou, Fincher jen bezzubě šokuje, kýžený efekt - tedy opar perverze a znepokojivé pocity se nedostavují... (13.01.2012)

Je docela jedno, jestli se podíváte na tuto verzi nebo méně komerční švédskou verzi z roku 2009. Příběh je navlas stejný, jen podání různých pasáží se liší svojí složitostí. Zatímco u starší verze se mně víc líbila kriminální část příběhu, Fincher zase dokázal lépe podat konec filmu. Pro mě je to plichta. (26.02.2012)

Fincherův film dotváří zajímavý trojúhelník, v němž prvním z vrcholů je původní první díl trilogie (možná se brzy stane tetralogií, původně však plánována jako dekalogie) Stiega Larssona, jedné z nejlepších literárních detektivek poslední doby, druhým pak švédská filmová adaptace z roku 2009 a třetím vrcholem pak tenhle Fincherův film, jednak opět filmová adaptace, ale zároveň i americký remake švédského filmu. Vztah mezi knihou a oběma filmy je totiž jedním z problémových míst - kniha sama je naprosto vynikající, mnohovrstevná, vpravdě napínavá a strhující, oba dva filmy si z ní ovšem shodně berou jen základní dějovou kostru vázající se k vyšetřování dávného zmizení Harriet, celý kontext, který byl ovšem daleko zajímavější než dějová linka, z logiky věci, jakou filmová adaptace zákonitě má, vypouští. Pro čtenáře knihy je tak detektivní rovina trochu nefunkční, když to ústřední, tedy zápletku a rozuzlení zná, což se zdá býti logické, co je ovšem dost paradoxní, je fakt, že pro toho, kdo knihu naopak nečetl, musí být při tak výrazné kompresi děje a zhuštění obsahu řada věcí zjevně nesrozumitelných, některé podstatné věci scénář záměrně vypouští a jiné trochu významově posunuje. Co se týče významových posunů, k dobru věci je posun hlavní postavy, Mikael Blomkvist už není zjevný sukničkář tak jako v knize, což mi bylo celkem nepříjemné, a nevyspí se téměř s každou ženskou hrdinkou, která se v knize objeví (což ovšem trochu znevěrohodňuje samu pointu snímku...zasraný Kalle Blomkvist), co se týče vypouštění děje, ve scénáři tak kupříkladu Mikael nemá intimní poměr s Cecilií Vangerovou. I z Lisbeth se stala trochu jiná osoba oproti knize, je o dost méně mimo ve srovnání se svou literární předlohou, dokonce víceméně normálně komunikuje se svým okolím a s cizími lidmi. Výrazně je též upozaděna postava a role šéfredaktorky Milénia Eriky Bergerové či Dragana Armanskyho, šéfa Milton Security, který má ve filmu vlastně jen pouhý štěk. Při srovnání obou filmů je Fincherův remake čistě subjektivně zjevně povedenější, švédský film se vlastně většinou vleče a je svým způsobem nudný, kdežto David Fincher dokázal i při okleštění děje zachovat napětí, pro detektivní thriller tak důležitý prvek. Většinou je toho dosaženo vynikající Reznorovou hudbou a na ní navázanými ruchy (navíc pro všímavé Plague na sobě nosí tričko s logem NIN), svou roli ale hraje i originální práce s kamerou a dynamický střih. I přes výše zmíněné se ale nemohu ubránit dojmu, že je celý snímek, alespoň tedy v kontextu režijní práce Davida Finchera, až nezvykle moc konvenční. Jestliže jsem tedy začal příměrem k trojúhelníku, pak jedním z vrcholů (knihou) jsem doslova žil, druhý kolem mne spíše jen mimovolně proplul (švédská adaptace) a ani třetí se s prvním nemohl ani přinejmenším rovnat. Jsem zvědav na seriál... (24.12.2013)

Ano, je to detektivka; ale kde je problém? Na sever Severozápadní linkou je dobrodružný film, Stopaři jsou western, Psycho je thriller, Mafiáni jsou gangsterka a Zpívání v dešti je muzikál. Říká snad někdo o těchto dílech, že jsou to „jen" dobře odvedené žánrové filmy, filmy na zakázku, či něco podobného? (Dobře, jistě říká, ale kdo někoho takového bere vážně?) A žánrové jsou zhruba stejně jako Fincherův film, který vlastně mnohem víc než detektivku připomíná diskusi o možnostech kriminálního žánru. Pokud se od základního příběhového vzorce o odhalování tajemství daleké minulosti posuneme na obecnější úroveň vztahu mezi stylem, vyprávěním a tématem, odkryjeme mnohem důmyslnější řídící princip, než je prosté odhalování pachatele. Více viz Douglasovy poznámky (31.08.2012)