Zvuk hluku

Jsou hudební filmy o interpretech (které jsou často narativní a životopisné) a hudební filmy interpretů (které jsou primárně prezentací vybraných skladeb). Skoro vždy se pak dají řadit pouze do jedné z těchto skupin, jelikož se jejich výstavby výrazně liší a dohromady to jde jen těžko. Mixy ale existují - zařadil bych tam oba filmy Daft Punk, kde u Interstelly to funguje skvěle a u Electromy už se to žel začíná bít a mutovat v jakési (ne)podobenství. Zvuk hluku je taky mixem, avšak úplně jiným - výstavbu má jako kategorie č.1, jenže je z něj silně poznat, že chce být především kategorií č.2. V praxi to vypadá tak, že se to sice vyloženě nebije, zato se to ale podepisuje na scénáři, kde se rozpadají pravidla fikčního světa (nebo aspoň fungování Amadeova hudebního hluku - chvíli něco slyší, chvíli neslyší nic a při scéně na stanici, kde má zatčené všechny hudebníky z města, už vůbec nechápu jak to teda má...) a téměř neexistují charaktery postav, které jsou jen nositeli určitého přesvědčení, na základě kterého se dá očekávat jasný střet, ale ve finále přijde jen stav mající nejblíž k usmíření. To mi rozhodně vyhovuje víc, než pointa, které jsem se obával na začátku, tedy "náš hudební vkus je dokonalý a jediný dobrý, váš je odpad a neměl by existovat", prostě takový ten podivný toxický pohled (většinou) určitých subkultur, ale naštěstí ne, na tu zde chybí ten typický nejkonvenčnější "padouch", kterému tady může být nejblíž jen klasika a ta k němu má samozřejmě daleko. Jenže i tak je závěr poněkud nijaký, vlastně jen skončí a některé konflikty uzavře sice jasným, ale přesto nedostatečným pomrknutím. Hodně to tedy stojí na jednotlivých hudebních výstupech, která jsou sama o sobě dost nápaditá a nečekaná, hodně se mi líbila a stejně tak i další nápady typu hudební hluchoty (teď nehledě na to, že není propracovaná) a obecně postavy Amadea, protože jsem snad ještě neviděl film, kde by někdo nenáviděl veškerou hudbu a přitom mě zajímalo, jak by takový film s takovou postavou vypadal. Taky se to dá brát čistě jako absurdní komedie, což by mohlo eliminovat některé nedostatky, ale já to tak brát úplně nedokážu, vzhledem k tomu, že stačilo málo a mohla to být hutná polemika o významu hudby, co všechno se dá brát jako hudba a kde jsou hranice konvenčnosti, jelikož prvků tam na to všechno je dost, ale ono se to pak jaksi rozplizne. Co tedy zůstane? Poutavá, kreativní komedie, která má dost co dát a získat asi každého, koho aspoň trochu zajímá alternativní hudba (ať už tím, že ji poslouchá, nebo jen tím, že ho zajímá, jak se taková hudba tvoří), takže taky tak trochu nenáročný film pro (mírně) náročné. Tedy v tom, co to chce být, se jedná o povedený film a čtyři hvězdy mu určitě chci dát, ale mrzí mě, že svůj potenciál moc nevyužil. Slabé 4* (25.07.2024)

určitě zajímavé a netradiční ztvárnění hudby. Příběh opravdu není nijak extra nosný, ale seděl mi tam - jen ho mohli rochu víc vyladit. Doporučuji taky se podívat na Music for One Apartment and Six Drummers, což je vlastně taková předehra k tomuto filmu. Kratší stopáž by se hodila,aby to nebylo občas tak utahané. V každém případě však nadprůměrné dílko. Původní krátký film jsem ohodnotil 5*, ted "jen" lepsi 3*. (21.09.2011)

Co že to je ta hudba? Ne nadarmo nelze toto slovo jednoznačně definovat v publikacích tipu slovník. Je roztomilé, jak většina hudbou nazývá zvuky, s jejichž vzorci, strukturou, harmonií a melodickou výbavou vyrůstá. Jakmile se slyšené citelněji odlišuje, hudba to pro nás rázem není. Když se z mešity ozve adhán, Evropan slyší zpěv. S tím by ale ortodoxní muslim jen těžko souhlasil - zpěv je přeci v zásadě nečistý! Známá to postava, John Cage, u nás došel v popularizační rovině s touto polemikou nejspíše nejdále a jeho 'exces' na téma ticho způsobil patřičný rozruch. Podstata ale většině lidí unikla. Nešlo o prvoplánovou snahu šokovat, šlo o poskytnutí prostoru pro vnímání hudby bytí a dějů přítomných v koncertním sále, oproštěné o precizní předurčenost, kterou reprezentují námi tak oblíbené noty, a posílené o vynucenou koncentraci na ně. Sound of Noise se vydal správnou cestou takovéto polemiky. Skrze hudební teroristy nabídl relativizovat divákovu (posluchačovu) snahu přijímat. Skončil ale na půli cesty. Snad nebyli tvůrci dostatečně spojeni s námětem, snad chci moc. Ale detaily, kdy zvuky neseděly na vizuální kostru skladby, útočily přímo k jádru uvěřitelnosti 'poselství' snímku a (ne)konformní čistoty hl. hrdinů. Myšlenky se postupem času pod nenaplněnými nuancemi rozutíkají, a boj za ticho, ruch a hudbu, v jejím neuchopitelném celku, tak často vyzní do ztracena. (01.05.2012)

[ArtFilmFest 2011, Trenčín] Severská oddychovka pre menej, ale aj viac ostrieľanejšieho diváka. Trom korunkám sa vo francúzskej koprodukcií darí pojať námet "hudobných teroristov" veľmi originálne a preto sa nečudujem zväčša pozitívnemu prijatiu. Kľúčom k úspechu je cca. prvá, našľapaná hodina stopáže, kedy sa odohráva to najpodstatnejšie._______1. Profiluje sa disharmonický vzťah medzi Oskarom dirigentom a Amadeom policajtom, ktorých rozdielna kariérna predurčenosť rozdeľuje na dva, nie moc priateľské tábory. 2. Kompletizuje sa all stars crazy team tvorený bandou pojašených týpkov, ktorí pod zámienkou muzikantskej revolty napĺňajú strategický plán "Music for one apartment and six drummers". Za zmienku stojí úvodná auto-bubnovačka a nemilosrdné záťahy "Doctor, doctor give me gas in my ass" + "Money for you honey". 3. Sprítomňuje sa skoro až anderssonovské postihnutie hluchotou, ktoré spočiatku evokuje chytľavou inakosťou, lenže po krátkom ošiale začne na povrch vyvierať dojem zbytočnej sílenosti a napokon aj neopodstatnenosti celého prídavku._______Od tohto momentu rozbehnutý koncept začne strácať šťavu, prešľapuje na mieste a navyše si neodpustí planý romantický dovetok, čo by poistku pre konzervatívneho diváka. Nebudem však z toho robiť vedu, "Sound of Noise" síce postráda vyváženosť/väčšiu neprístojnosť, no jeho zvuk je naozaj hluk a to nielen počúvateľný, ale aj pozerateľný, preto zaslúžené 4*. (22.06.2011)

Nastražte uši, hudební teroristé už startují bagry. První třetinu filmu (cca do nemocničního útoku) jsem jenom žasnul a bavil se originalitou v rychlém sledu servírovaných nápadů. Vyprávěcí zkratky je využíváno umně a vtipně (představení Oskara), stejně tak rytmizace vyprávění hudbou. Jenže po rozvržení rolí a nastínění – pravda, matném – cílů jakoby tvůrci nevěděli, kam dál. Komu fandit a kterou dějovou linii upřednostnit. Čekání na další hudební výstup vytlačuje očekávání rozuzlení, jež je nadto pramálo anarchistické a vlastně docela konvenční. Poslední číslo přitom dodržuje kvalitativní křivku, jež opisuje film jako takový, od nejlepšího k nejslabšímu. Nerespektování konvencí většiny žánrů a urputná snaha o originalitu (někdy na úkor logiky: proč například Amadeus slyší klasické hudební nástroje?) činí Zvuk hluku mile nepředvídatelným, ale současně nehezky rozháraným. Výsledek je přesto svěží a hlavně – skvěle zní. 75% (28.03.2011)