3

„Drei“ má určité uhrančivé kúzlo, ktorým Tykwer uvádza do pohybu svoje nekonvenčné rozprávanie. Napr. introspektívny začiatok, kedy je Hanna na konferencii v myšliekach úplne inde, alebo keď Simon počíta číslo 39 v „osudovej“ koláži. Na toto ale nenaväzuje druhá časť rozvíjajúca vlastnú „trojku“. Telesné vzťahy sú tu čisto sexuálne bez akejkoľvek emocionality, ktorá dominovala úvodu. Navyše my, odchovanci Adriana Lyna (Osudová príťažlivosť, Neslušmý návrh, Neverná), dobre vieme, ako neslávne cudzoložstvo končí :-( (07.01.2013)

Neotřelá variace klasického námětu o milostném trojúhelníku, která se vyznačuje režijní suverenitou a rafinovaným scénářem, který činí z tohoto filmu vysoce sofistikovanou a komplikovanou podívanou. Závěr, k němuž snímek neodvratně graduje, na mě osobně zapůsobil až s katarzní silou, a výjev tří nahých postav uléhajících na jedno lůžko měl v sobě cosi až archetypálně důvěrně známého, jako nějaký erotický motiv z nástěnné fresky v Pompejích. (15.07.2012)

Vlastně se mi tyhle Tykwerovy „malé filmy“ líbí víc než hvězdně obsazené mezinárodní produkce. Autor opět povolal svoji oblíbenou náhodu a nechal dva dlouholeté partnery zamilovat se do stejného muže. Zápletka jak z tuctové romantické komedie u něj ovšem nabývá větší hloubky. Doporučuji brát spíš jako vztahové drama, u kterého se občas zasmějete, čistá komedie to určitě není. (20.04.2011)

velmi zajímavý příběh, který je i dobře natočen. Určitě bude stát za to se na něj podívat znovu. Začátek byl pro mne sice zmatený díky vědeckým diskusím, ale po půlhodině jsem se už v tom našel. Je plný emocí a velmi citlivě natočen. Jako komedii mě film teda nepřipadal, i když některé situace byly úsměvné, hlavně ty absudrdní. Lepší čtyři hvězdičky, možná po druhém zkouknutí dám i plný počet. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (08.08.2011)

Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). (06.04.2011)