Sherlock

První série ****, druhá série *****, třetí série *****. Nikdy bych nevěřil, že lze osobnosti Sherlocka Holmese i doktora Watsona tak elegantně přenést do současných reálií a nechat je řešit zapeklité případy moderní doby, kdy leckteré sice evokují literární klasiku, leč jen názvem a egoisticky razantním stylem Sherlockova vyšetřování. Benedict Cumberbatch se výzvy zhostil na výbornou a Martin Freeman se z Hobitína do Londýna přesunul též naprosto hladce. Originální zápletky a to, s jakou lehkostí Sherlock "čenichá" po stopě, to prostě stojí za vidění i opakovaně. (05.06.2014)

"Nejsem psychopat. Jsem vysoce výkonný sociopat. Vygooglete si to." Už je to tak, knihovnu nahradil Google, drožku taxík, krasopisné dopisy s pečetí sms. Z problému na tři dýmky je problém na tři nikotinové náplasti. A přesto se Sherlock roku 2009 duchem podobá literárnímu předobrazu možná víc než desítky jeho bezkrevných ilustrací před ním. Připouštím, že sám jsem jimi ovlivněn víc než Doyleovými předlohami, které jsem četl velmi namátkově, a zpočátku mi připadalo divné převádět něco tak bytostně viktoriánského do současnosti. Zbytečné obavy. Sherlock Holmes i doktor Watson mají vše, co mají mít, a mají i cosi navíc. Mimořádná schopnost vidět pod povrch věcí Sherlocka vyčleňuje ze společnosti 21. století, zvyklé uzavírat předsudečné závěry pod vlivem mediálních schémat a omezených zkušeností svých zlenivělých myslí. Doktor Watson po traumatické válečné anabázi těžko hledá způsob, jak se vrátit k normálnímu životu. V 9 adaptacích z 10 jsou ti dva zahálčivá dvojice, která se nechá ze svého hnízdečka lásky v Baker street vylákat až na všeobecné naléhání vedlejších postav, které se (kromě Lestradea) okázale koří jejich renomé a uctivě jim nahrávají na brilantní smeče. Zde jsou Holmes a Watson outsideři a řešení případů berou jako jediný možný způsob seberealizace. Velice moderní forma obrazového vyprávění mi trochu připomíná seriál Podfukáři (2005), výborně děj rytmizuje a zabraňuje největšímu nešvaru detektivek všeobecně - nekonečnému vysvětlujícímu tlachání. Vše podstatné prostě vidíme a dialogy proto mohou být a jsou jen vtipnou třešničkou na dortu. Hodnotím po pilotním díle, ale velice pochybuji, že by následující mohly výrazně pokazit můj dobrý dojem. 100% (01.08.2010)

Sherlockův z bezmezného ideálu osvícenství vzešlý deduktivní duch coby literárně živoucí oslava čiré racionality a životní zkušenosti se v interpretaci tvůrců z BBC změnil v arogantního mladého nerda, který v intencích dnešní doby posunul genialitu za hranici lidsky přijatelného a tak devalvuje Doylem adorovanou deduktivní metodu jako takovou, neboť tento x-tý klon doktora House se narozdíl od doktora House nemýlí nikdy, ani ve stadiu oznamování hypotéz. Kam se poděl prostor pro mystéria, naznačovaná tajemství, napětí, kouzlo staré detektivky, při němž pracuje také mozek čtenářův, potažmo divákův? Tak jako viktoriánskou éru nahradila kulisa současného Londýna, tak původní duch největšího literárního detektiva všech dob nahradil avatar modernismu. Dedukcím detektivovým ale lépe sluší dýmka v ústech a občasné mlčení... (23.04.2011)

Detektivky jsem nikdy nemusel. Knižní ani televizní. Kdy jindy bych měl dát šanci těm knižním, když ne s příchodem Cormorana Strika (J.K. Rowling a.k.a. Robert Galbraith, vřele doporučuju), a kdy jindy bych měl dát šanci těm televizním, když ne s příchodem Sherlocka? Já totiž Stevena Moffata miloval ještě v době, kdy to nebylo v módě, kdy ho v ČR znalo jenom pár vybraných fandů Couplingu. Po třech minisezónách Sherlocka musím s potěšením konstatovat, že ani tentokrát nezklamal. Znovu a znovu totiž dokazuje, že je mistrem point, a je jedno, jestli zrovna píše lechtivou komedii, epické sci-fi, nebo supercool kriminálku s kulometnými dialogy. V jeho podání mě zkrátka baví i tahle dvojka sestávající z arogantního vševěda a loajálního sidekicka, ke které bych si jinak cestu hledal jen těžko. Moffat staré známé příběhy kombinuje, převrací vzhůru nohama, a šperkuje humorem sobě vlastním, herci jsou bez výjimky přesní, a divák se pak jen těžko rozmýšlí, jestli mít nejradši Sherlocka, Watsona, dobrosrdečnou paní Hudsonovou, démonického Moriartyho, nebo geniálního Mycrofta (poslední dva jmenovaní jsou dost možná mí osobní favoriti). Není to dokonalé, některé díly místy váznou, některé dedukce působí až příliš vykonstruovaně, a na to, že je Sherlock schopný z půlvteřinového pohledu vydedukovat, co jste měli před měsícem k snídani, mu některé myšlenkové pochody trvají nelogicky dlouho, ale.. Komu to vadí? (02.09.2014)

1. A STUDY IN PINK: Neskutočná pecka, ktorá kvalitou scenára a presným obsadením zatieni aj Ritchieho film. Televízna udalosť roka. 90% - - - 2. THE BLIND BANKER: Podľa očakávania slabšie ako jednotka (to tempo a zábavnosť sa nedá udržať, navyše chýbajú Lestrade a Anderson), ale stále je to parádna detektívka a tentoraz to ešte dôslednejšie kombinuje moderné finty a totálne oldschoolovú zápletku (krásna scéna s oživovaním vizuálnej pamäte... a foťákom v mobile :-D). 80% - - - 3. THE GREAT GAME: Skutočne veľkolepá hra. Divák je však tou smršťou "menších" prípadov zahltený a tak už asi v polovici nastáva menšie vyhorenie a tempo vážne kríva. Našťastie v záverečnej tretine naberú Sherlock, Watson a hlavne pán M druhý dych. Béčkovo-staromódna vložka s Golemom fantastická, bitka v planetáriu geniálna. Obsadením pána M som si nie celkom istý - zlodušské prehrávanie samozrejme patrí k veci, ale napodobňovanie Jima Carreyho už je trochu silná káva. 85% (29.07.2010)