Kůže, kterou nosím

Kto druhému jamu kope sám do nej spadne, to je staré známe porekadlo, ktoré hovorí a zároveň varuje ľudí o tom, že plánovaný, zlý čin na druhú osobu sa nemusí vždy vyplatiť. Tento film túto teóriu potvrdil a zároveň prišiel s novým druhom chladnokrvnej odplaty, nie v zmysle týrania a následného usmrtenia, ale psychického poníženia osobnosti v podobe transformácie z muža na ženu. Napriek tomu, že nebolo zobrazené drsné a bolestivé zaobchádzanie s Vincentom ako je časté v podobných prípadoch, ale len "zaobchádzanie v rukavičkách" , jeho trest za to čo spáchal bol naplnení do poslednej bodky, len škoda, že Robert sa sám stal zvráteným slabochom a jeho spečatenie osudu bolo otázkou času. Herci zastali miesta dobrých pešiakov a podľa mňa režisér, bol kráľ, ktorý vytvoril ozaj drámu, ktorá sa pomaly a isto hlbšie a hlbšie ukladala do mojej pamäte. Po dlhšej dobe film, kde som spolu s hercami rozmýšľal, čo by som na ich mieste v danej situácií robil, takže zaslúžených 70%. (07.04.2012)

Pedro Almodóvar rozhodne nie je autor, ktorý by sa zameriaval na horory, hoci jeho príbehy z života obyčajných ľudí sú pomerne často silno desivé. Niekedy sa nám dejú veci, o ktorých by sme radšej ani nevedeli, nie to ešte aby sme ich potom prežívali. "Koža, ktorú nosím" rozhodne nie je klasickým Almodóvarovým snímkom, na druhú stranu do jeho filmografie zapadá. Je to skvelými hereckými výkonmi, ktoré sú miestami až trochu surreálne, čo je dané vyznením samotného príbehu. Toto je rozhodne niečo, čo vás nezanechá len tak v pokoji, ale budete o ňom premýšľať. Tento film si to rozhodne zaslúži, pretože sú tu scény, ktoré si odnesiete so sebou v hlave a len tak na ne ani zabudnúť nemôžete. (28.10.2019)

Zhlédnutí tohoto filmu na 46. MFF KV mi nevyšlo, natěšeně jsem tedy vyrazil za opožděnou podzimní premiérou do Aera. A dobře jsem udělal, můj španělský oblíbenec mě tradičně nadchnul. Poslední Almodóvarův film nese všechny typické znaky tvůrcových předchozích snímků, tzn. jako vždy je to vizuálně vycizelovaný spektákl a esence scénáristické rafinovanosti v jednom. Po vizuální stránce je to jednoduše skvostné, celý ten film je plný jakési telenovelové krásy (ostentativní luxus, nádherní herci v dokonalém oblečení...), kde není ani stopy po sebemenším smítku. Stačí vylézt z kina do setmělé Prahy a bolestně vysvitne kontrast mez filmovou realitou a světem vezdejším. Po dějové stránce je to vzrušující a nekonvenční drama, které zcela famózně odkrývá pomalým tempem své karty a graduje k melodramaticky vyhraněnému finále. Symbolicky výmluvná je scéna, ve které Antonio Banderas coby psychopatický chirurg soustředěně omotává kovovým drátkem bonsaj. V tomto aktu tvarování malého stromku je ve zkratce vystiženo totéž, co dlouhá léta prováděl s člověkem: živý tvor je usazen do malého prostoru a kombinací drastických metod je tvarován s účelem přiblížit se ideálu. A co se mi líbilo snad nejvíc - "Kůže, kterou nosím" je dle mého soudu Almodóvarovým vrcholem v práci s filmovou hudbou - soundtrack je emocemi nabitá dokonalost, která kongeniálním způsobem splynula s promítaným obrazem. O kvalitách herců je zbytečné mluvit, všichni jsou pochopitelně výborní a po španělsku velmi charismatičtí. "Kůže, kterou nosím" je sympaticky výstřední film. UPDATE 9. 3. 2015 - Na druhé zhlédnutí se mi už tento film tak nelíbil jako prve (na vině je hlavně změna okolností, během nichž jsem film zhlédl poprvé a podruhé, a změna mého vztahu k Almodóvarovým filmům, které jsem před lety zbožňoval, ale teď je už nemůžu téměř ani vidět), ale na původním hodnocení se mi nic měnit nechce - ten moment, kdy film vyloží svoje trumfy, a člověku dojde, kdo je Vera vlastně zač, je prostě fascinující, a i když předloha Thierryho Jonqueta bude s velkou pravděpodobností strašný brak, nemohu se ubránit chuti si ji teď přečíst. A co je hlavní, to nejlepší na tomhle filmu je prostě soundtrack - posledních pár dní neposlouchám skoro nic jiného, to je prostě tak skvělá hudba, až to není možný. Toto je film, který mě vyloženě irituje tím, jak na sebe vrší jeden nesmysl na druhý, protože když se v nich člověk začne rýpat, vyloženě si zkazí sebelepší mínění, které o tom filmu mohl mít, ale v posledku asi vážně není třeba měnit nic na tom, co jsem o něm napsal kdysi, protože to svým způsobem stále platí. Jen ta chuť vidět od Almodóvara něco dalšího je u mě momentálně téměř na nule... (08.09.2011)

Nejlepší Pedrův film? Pro mě určitě. Jeho styl mi nikdy nebyl a není nijak blízký, ale tímhle filmem si mě určitě získal. Kůže, kterou nosím stojí především na Antoniovi, který na mě působil ve rodném jazyce trošku úsměvně a potom také a Eleně, kterou jsem si zapamatoval z Pokoje v Římě. Zajímavý příběh s několika dějovými zvraty, které sahají o několik let zpátky a jsou postupně v průběhu filmu vyprávěny očima obou hlavních hrdinů. Příběh, který hodně šokuje a působí místy i dost úchylně. (26.05.2015)

Almodóvar je výborný vypravěč a uvědomil si, že kdyby tenhle příběh vyprávěl chronologicky, byl by vlastně obyčejný. Namísto toho si s diváky mistrně pohrál. Antonio Banderas v roli doktora Frankensteina (i když se nejspíš jmenoval trochu jinak) dokazuje, že v Americe přece jen nezapomněl hrát, i když to tam po něm prakticky nikdo nechce. Zcela bravurní je pro mne neznámá Elena Anaya. Mix mezi melodramatem a thrillerem je to opravdu zvláštní, ale za vidění stojí. (16.01.2012)