Kůže, kterou nosím

Psychologicky silný, dráždivo úchylný námet, podaný čoby bezemočné, vznešené filmové umenie. Šokový dopad na diváka, jeho precítenie príbehu a následné psychické vykolajenie sa preto nekoná, a ostáva "iba" nadšenie z obdivuhodného filmárskeho perfekcionismu a elegancie. Banderas ako temný doktor bez štipky medicínskej či ľudskej etiky je brilantný, Elena Anaya je krásna. Pozoruhodné, istým spôsobom výnimočné dielo. (17.10.2011)

V příběhu plastického chirurga – mstitele, jenž štván dávnou rodinnou tragédií zběsile vyvíjí a testuje náhradní kůži – mrazí i prostředí: sterilní, aseptické, strohé a v čistých liniích prázdného domu umělé, počínaje četnými akty na stěnách a konče kůží připomínající elastický skafandr z punčocháčů. Kůže, kterou nosím je zkrátka přehlídkou vycizelované úchylnosti. Bezesporu zajímavou, rafinovanou, ozdobenou vskutku překvapivou pointou. Banderase uvidite hrat netradicne odtaziteho ve stylu Alana Delona. (26.05.2020)

|| Scenár: Pedro Almodóvar / Based on Tarantula by Thierry Jonquet | Hudba: Alberto Iglesias | Produkcia: Agustín Almodóvar, Pedro Almodóvar | Distribúcia: Warners Espana, Sony Pictures Classics (US), 20th Century Fox (UK) | Štúdio: EL Deseo | Rozpočet: 10 miliónov € | Tržby: - $ || Umelecký film z iného sveta, ako sme už na to celkom zvyknutý od Almodóvara. V krátkosti by sa to mohlo definovať takto: Telo možno človek oblbne, ale dušu nie. (07.09.2011)

Po čertech divná záležitost. Antonio jako úchylný chirurg byl fakt cool a asi se mi tu zatím líbil nejvíce ze všeho co jsem s ním viděl... Akorát v případě Roberta Ledgarda měla platit poučka: Místo dvakrát měř, jednou řež - spíše dvakrát vyšetři co se tu noc stalo, než jednou uřízneš... V tomto ohledu mi zápletka lehce připomněla australského Horsemana (2008). Elena Anaya byla skvostná, ale.... jen jako herečka, na filmovou Veru se mi jako na ženu nějak těžko myslelo... ////// Celkově fakt úlet ale řemeslně dokonale zpracován. Asi jako když akademický sochař z kamene vytesá pneumatiku. * * * * (02.10.2012)

Večer jsem odmítla zdánlivě neodmítnutelnou silvestrovskou nabídku zajet si v noci do centra Vídně, nakonec rámusu bylo dost i tady. Dala jsem přednost Davidovi a Toníkovi, i když v obráceném pořadí: Bordwella jsem obratem zase zavřela a Banderase jsem dala celého. Takže poslední film, který jsem viděla v roce 2011, není otřesná blamáž s otřesnou, sebe sama parodující Sarah Jessicou Parkerovou "Nechápu, jak to dokáže", ale elegantně natočený, almodovarovsky vtipný, morálně zvrhlý, studený španělský kýč. S hodnocením si nejsem jistá. A asi nejsem jediná, kdo se měl chuť po skončení filmu podívat na "Spoutej mě!", alespoň na tu krásnou scénu "budu ti dobrým mužem a dobrým otcem našich dětí". (01.01.2012)