Oddělen

Tony Kaye už podruhé (kdo neviděl American History X, okamžitě napravit!) vypravuje a už podruhé to není příjemné vypravování. Nicméně vy zůstanete u něj tak dlouho, dokud neskončí, protože jeho vypravěčský styl se jen tak nevidí. A když si k tomu přizve opravdu zvučná jména, která evidentně nezapomínají, jaký byl jeho předchozí film, (Brody, Liu, Harden, Petersen, Hendricks) tak víte, že i když to vyprávění je depresivní a od filmu pravděpodobně odejdete ve špatné náladě, stejně je na tom něco, co vás láká si to zopakovat. Detachment je příklad dokonalého dramatu. Vyždímá vás a pak ještě ke konci uzemní. Je to příklad toho, že i v absolutní temnotě se dá najít jiskřička naděje. A hlavně je to film, z kterého si každý vezme něco jiného. A takovéhle filmy mám rád. Opravdu silný zážitek, po jehož skončení jsem o hodnocení neměl sebemenších pochyb. 100 %. (19.06.2012)

Coby učitel s více než desetiletou praxí mohu očitě potvrdit, že režisér Tony Kaye natočil naprosto přesnou zprávu o stavu západního školství a o pocitech vnitřně vyhořelého člověka - učitele, byť tu řada komentujících vytýká filmu právě tento aspekt. Ano, tohle je zcela reálná sonda do učitelské řehole, do všednodennosti tohoto stavu, do profesního života bez zpětných vazeb a se silným generačním odcizením. Člověk, který tuto řeholi neokusí, zpravidla ani netuší, jak moc je celý školský systém v krizi, své vědí leda příbuzné obory, v nichž je interakce s lidmi také profesním gró, a tak nezbývá než nezasvěcenému člověku reflektovat tuto smutnou zkušenost třeba prostřednictvím umění, literatury anebo právě filmu. A ať už je reflexí těžké povolání učitele (jako kupříkladu ve vynikajícím francouzském snímku Mezi zdmi), nebo třeba podobně vysávající profese záchranáře (Scorseseho sugestivní Počítání mrtvých) či další podobná zaměstnání, vždy jde o filmy hluboce depresivní, navýsost bezvýchodné a pro vnímavého diváka skličující. Detachment se však netýká jen školství, je to film mnohovrstevnatý, skrývající v sobě další roviny a nuance mnohých závažnějších sdělení - vše, co v člověku je, je z rodiny, dysfunkce je dána dysfunkční výchovou, škola je jen lakmusovým papírkem stavu společnosti, jejímž vývojovým stadiem je aktuálně dezintegrace, rozpad, tápání. Západní civilizace je v krizi a není to krize ekonomická, ale zjevně krize hlubší, krize mravní, krize hodnot, krize systémová, jež ohrožuje celé další její směřování a hrozí kolapsem celého systému. Problém naší současné civilizace je vyprázdnění obsahu, ztráta smyslu, hloubky, kořenů, rozmělnění ideí (kupříkladu ve výkladu hlavního hrdiny zajímavě použitý termín ,,marketinkový holocaust") a zrelativizování hodnot, hypertrofovaný individualismus i univerzální liberálnost, což je primárně detekováno v oborech, kde se především pracuje s lidmi, jako je třeba právě povolání učitele. Tam také nejčastěji hrozí burning-out syndrom, tedy vyhoření. Zajímavý je nápad propojit symbolickou rovinu krize systému a společnosti s krizí ryze soukromou, exponovat hlavní postavu s velice nešťastným životním osudem. Režisér Tony Kaye svůj film ozvláštnil i po formální stránce - použil konceptu vypravěče, glosátora, který uvádí v kontext svůj příběh a komentuje (interpretuje) ho, často je použito flashbacků, snímek je navíc rámován animovanými předěly, které umocňují umělecké vyznění filmu, vynikající je kamera, výtvarná stránka (úžasné černobílé fotografie), naprosto excelentní Adrien Brody... Detachment je jeden z nejsilnějších snímků, které jsem za poslední dekádu viděl...zoufalé volání o pomoc ve světě, který na volání o pomoc nereaguje... (05.09.2012)

Detachment možná není úplně dokonalý film, ale mně osobně neuvěřitelně padl do noty způsob, jakým je odvypráven. V centru máme podivně ztrápeného učitele, napůl vyhořelého a napůl s tepajícím srdcem zachránce. Film nás častuje velmi působivými scénami, jejichž šokující vyznění ještě podporuje neklidná kamera. V žádné scéně se však nezůstává přehnaně dlouho, jejich pointa bývá často dokreslena až hloubavým proslovem, či nesmírně inteligentním komentářem hlavní postavy a to se mi velice líbí. Film skvěle vykresluje jak těžké je pracovat s problémovými lidmi a snažit se napravit to, co bylo zanedbáno v jejich výchově - většinou to ani nejde... 9/10 (18.01.2015)

Myslel jsem si, že to zase bude jeden z těch filmů, jak novej učitel začne učit na nějaký příšerný škole, naučí tam ty asociály z ghetta číst a psát a probudí v nich nějakej zájem o vzdělání. Tenhle film je spíš tak nějak obecně o životech, který stojej za hovno, o nějakym tom syndromu vyhoření a tak podobně. Je to celkem depresivní podívaná, ale postrádá to nějakej příběh. Jsou to jenom takový střípky poslepovaný nějakejma monologama hlavní postavy. Čekal jsem aspoň nějakou pointu, ale ta nepřišla. Jako má to něco do sebe a za vidění to určitě stojí, ale zároveň to taky neni takovej zázrak, jak by se podle hodnocení a nadšenejch komentářů mohlo zdát. (16.05.2015)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)