Oddělen

Mojimi očami nado všetko neúprimné, falošné, didaktické, so záverom, ktorý ma mal rozsekať namiesto toho mi svojou teatrálnosťou potvrdil, že s pánom Kayeom sme sa opakovane a (tentokrát) fatálne minuli...pretrpené, ale ako si čítam, som jeden z mála...jednoducho mi akosi nestačí nasadiť Lucy Liu allenovské popolníky, aby som veril, že je intelektuálka, ani Adrianove psie oči, ani umierajúci blízky, prostitútka s ranami (nielen) na duši...nie, nie, nie...presne to napísal David, "decentný diktát", absolútne súhlasím, ale na rozdiel od neho (*****) mi ostáva len DIKTÁT....a MARKETINGOVÝ HOLOCAUST ???!!! (28.10.2012)

Celý film na mě dýchal tak zhmotnělá mlha existencionalismu, jako by to vyprávěl přímo Albert Camus a půjčoval si k tomu ještě tu tísnivou atmosféru E. A. Poea. Hlavní hrdina nevnucuje své emoce, neboť jich není příliš schopen, krom výbuchů vzteku vázaných na tragické události z dětství. Film zobrazí celou mizérii společnosti: od nefungujícího školství, přes pokroucené vztahy v rodině, mezi lidmi, partnery a ulicí. Naberte sílu před sledováním. Nedoporučuji při depresi. (08.03.2015)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)

Tento film budete buď obdivovať a velebiť alebo ho zatratíte. Nie preto lebo by bol zlý, ale zo strachu čo ste jeho prostredníctvom uvideli. Jednej aj druhej skupine pootvorí oči a vy zrazu zistíte v akom marazme to žijeme. Buď to prijmete a filmu preto zložíte poklonu, alebo opäť oči zatvoríte a film radšej odsuniete do úzadia aby ste naň čo najskôr zabudli. Tie pravé hodnoty, ktoré pred stáročiami platili sa časom vytrácajú a ostáva po nich iba prázdnota. Pretože viete, že koniec nebude dobrý ich miesto nahradí smútok a duševná bolesť. Jedinec to nezmení a spoločnosť ako celok nad tým zavrela oči. Ide o film s obrovskou výpovednou hodnotou a zároveň je aj obrovským varovaním, prestaňme už konečne tie oči zatvárať! (14.12.2013)

"SOME OF US BELIEVE WE CAN MAKE a DIFFERENCE, AND THEN SOMETIMES WE WAKE UP AND REALIZE THAT WE'VE FAILED." --------- Depresívny, surový, skutočný, nepredvídateľný, chladný, odmeraný, emotívny, opisujúci realitu, bez pretvárok. Brody dal zo seba absolútne všetko, podobne ako v Pianistovi. (27.08.2017)