Prci, prci, prcičky: Školní sraz

Bravo! Skvělé titulky a perfektní úvodní půl hodina, kdy se do druhé poloviny filmu dostáváme v plné síle. Velký návrat, bez zbytečného klišé jako v předchozích dílech (hall repeat) s teens úchylárnama (kromě klasických scén Stiflera, ty mu odpouštím), akcích v plném proudu (každá druhá slečna s modelingu) a děckých výlevů s alkoholem (opilé děti alias Spolek Beta, nebo Nahá míle). Ke konci jde spíše o "americký sen" velkých návratů prvních lásek, ale mělo to své kouzlo. Přikláním se k známkování jako u prvního dílu a dávám 4* hvězdičky, beru to jako první díl: prvotina a velká teens klasika v tomhle žánru a poslední díl: výborné zakončení. Skvěle pobaví i scéna v závěrečných titulcích. Stifler's my man, who*es ! (17.07.2012)

I pro mě, člověka, který viděl všechny díly původní trilogie jen jednou, tohle byla příjemná nostalgická vzpomínka. American Reunion je vtipná komedie s minimem fekálností ale maximem nostalgie. A přiznám se, fungovalo to. Bylo fajn vidět, jak herci dospěli (alespoň někteří) a jak se (alespoň někteří :-)) pohnuli dál. Bylo fajn vidět, jak Jimův táta dostal více prostoru, bylo fajn vidět, jak se všichni herci z původní trilogie vrátili do svých rolí a úplný závěr filmu byl prostě geniální. Pokud jste s původníma Prcičkama prožili daleko více než já, pokud je to pro vás nepřekonatelný kult mládí, tak budete určitě mnohem víc než spokojeni. Parádní (alespoň doufám) uzavření jedné série, která (přiznejme si to) odstartovala vlnu filmů, z nichž většina se ani nepřiblížila označení "koukatelný film". 80 %. (11.07.2012)

Nakonec i sám velký Stifmaister si vyslechl: „Už nikdy to nebude jako dřív.“ Já děkuji režisérům, že nechali hrdiny Prciček důstojně zestárnout a vstoupit do středního věku. Dnešním třicátníkům nabídli velmi autentický pohled na jejich vlastní životy a generaci teenagerů, kteří se možná vzhlédli v prvním díle, ukázali, jací z nich budou za pár let potrhlí strejcové. Člověk občas potřebuje vystoupit ze zajetých kolejí. Opíjet se s kamarády středoškolskou nostalgií není od věci. Zvlášť když je na co vzpomínat. 65% (15.08.2012)

Je jasné, že by člověk neměl od něčeho s takovým českým distribučním názvem očekávat cokoliv intelektuálně stimulujícího. Veškerý pokus o satiru korporátní Ameriky, případně poukázání na mediokracii doby, které vládnou sociální sítě, internetové stránky se sdíleným videem a "reality" pořady, je totiž stejně nedomrlý jako všechny postavy. Naivně jsem ale doufal, že sraz po letech, vyplněných nekvalitními D2D spin-offy, bude mít smysl. Ukázalo se ale, že není o čem vyprávět a postavy se nijak nevyvinuly. Typ narace s několika protagonisty, jejichž cíle jsou neustále stejné napříč všemi díly série (= zasunout), zde naráží na potřebu sezvat kompletní původní osazenstvo, z nichž ne všechny postavy mají skutečný potenciál pro to, aby jim byla věnována vlastní dějová linie. Vyvolávání vzpomínek na to, jaké to bylo před lety a jak se věci (ne)změnily, je pro tenhle poslední (doufám!) díl hlavním sjednocujícím principem. Styl evokuje konkrétní postupy z předchozích částí trilogie, především ale prvního dílu. Stejně jako v jedničce se začíná logem studia, ke kterému zní nediegetická hudba, jež poté přejde do diegetické, jak kamera z nadhledu jede po svršcích a spodcích oblečení, aby v celku ukázala Jima na posteli, případně se v závěrečném záběru odjíždí do nadjezdu. Staré doby evokuje i užitá hudba, která má čistě aluzivní povahu, protože v pravý moment zazní skladba, která byla s některými postavami spojena v prvním díle. Lpění na minulosti je tak největší slabinou snímku, protože to, co bylo před lety vtipné z toho důvodu, že jsme se mohli smát pubertálním postavám, je zde pouze trapné, když se do velmi podobných situací dostávají už (skoro?)třicátníci. Na místo zhodnocení minulosti a posunutí se dál, jako to dokázali se "svými" postavami John Sayles či Kevin Smith ve svých návratech po x-letech, se oslavuje neschopnost dospět a "zůstat čurákem" (nejsofistikovanější metafora přátelství, jakou čtyřka amerického koláče nabízí). Sorry parto, jsem správná generace, na kterou se cílí, ale mentálně jsem neustrnul v pubertě, a tak mě vaše eskapády míjí. (11.04.2012)

Sympatie ke školnímu srazu Prciček se u každého diváka úzce odvíjí od sympatií k první trilogii - máme zpět ty samé postavy, s velice podobnými problémy (byť jinak maskovanými), s totožným smyslem pro humor a stejně silným "štěstím" zakopávat a padat obličejem dolů do nadpozemsky trapných situací. Klape to až překvapivě dobře, sledovat staré známé hrdiny, jak "dospěli", ale přitom vlastně vůbec ne, je osvěžující a navrch to vzbuzuje příjemné pocity nostalgie v nejednom (starém) mládenci. Dokonce atmosféra srazu místy skutečně evokuje atmosféru reaálných srazů, které odrostlejší část publika, mohla ve svém životě zažít. Povedená post-teen komedie. 7/10 (20.04.2012)