Kód Enigmy

„POTŘEBUJETE MĚ VÍC, NEŽ JÁ POTŘEBUJU VÁS. RÁD ŘEŠÍM RÉBUSY, VELITELI, A ENIGMA JE TEN NEJTĚŽŠÍ RÉBUS NA SVĚTĚ.…“ /// Po fajnovejch Lovcích hlav přichází Morten Tyldum s životopisem, ve kterým matematickej génius pomáhá vyhrát válku. Pár válečnejch sekvencí, aby bylo jasný, že úkol je to důležitej, flashbacky z mládí a samozřejmě trochu vo tom konci. Nejvíc se však věnujeme prolamování kódu, protože na tom je založenej životní příběh exentrickýho matematika. Scénář se mi líbí, páč vybírá jen jeho životní perly. Patří mezi ně řešení dilemat, osobních i společenských. Tady neplatí otřepané: "Kdo zachrání jeden život, ten zachrání celý svět. Tady jde o víc. Benedict Cumberbatch je frajer. Připomíná mi, Russella Crowea v Čistý duši. Je na něm vidět, že Alan Turing není špión a neumí hrát tyhle hry. Je to génius, kterej má tajemství, což ho trápí stejně jako neschopnost přizpůsobit se. Já viděl zajímavej životopis o zajímavým člověkovi, kterej by však bez prolamování kódu neměl valnej smysl a na jehož konci se nepějou oslavný ódy, nýbrž na člověka padá smutek. Inu takovej je osud hrdinů. Řek bych, že ani ten konec není zvlášť kýčovitej. Prostě život. Takže klidně těch 5* unesu. Tohle mi totiž řekne mnohem víc než Birdman. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Alan Turing: Enigma“, kterou v roce 1992 napsal Andrew Hodges, číst nebudu. 2.) Chci se seznámit s Enigmou. 3.) Thx za titule ,,cml77“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (26.01.2015)

Pěkně nasnímané životopisné, válečné drama, čehož si všimnete hned na začátku. Film se příjemně sleduje, čas u něj rychle utíká, neboť tu není nějaký prostor pro nudu. Občasné prostřihy do válečného běsnění potěší, poněvadž dodávají filmu šmrnc, přestože odvádějí pozornost od hlavní dějové linie - prolamování Enigmy. Z herců je nutné pochválit Benedicta Cumberbatche, Keiru Knightley (přestože se mi již nějaký čas nezdá tak půvabná jako kdysi), Matthew Goodea, ale také Rory Kinneara. Potěší pár autentických záběrů, hudba, ale zejména celkově vyznění příběhu, tedy toho, jak se Británie zachovala k člověku (byť homosexuálovi), který se podílel na výhře ve světové válce. (04.02.2015)

Válka nebyla vyhrána jen na bitevním poli, ale i zpoza stolu. Imitation Game zase jednou dokazuje, že nejlepší příběhy píše život sám a z druhé světové války mohou režiséři čerpat snad donekonečna, aniž by tématem takové filmy připomínaly ohranou desku. Benedict byl ve své roli muže, který přišel s první myšlenkou na počítače a v podstatě zkrátil válku (odhadem) o dva roky, aniž by si za to mohl nárokovat nějaké zásluhy, přesvědčivý. Dokonce natolik, že se mu podařilo zmírnit averzi, kterou jsem k němu doposud chovala. Ke Keiře nemám příliš co říct; dobové filmy vylepšené o její přítomnost jsou balzámem na duši. A upřímně, bez ní bych o Imitation Game ani nezavadila pohledem. Co se příběhu týče, připadá mi, jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, jestli se zaměřit více na prolomení šifer nebo podivnou povahu a sexuální orientaci onoho matematika. V mnoha chvílích mi to připadalo hodně nedotažené, bohužel. Nejsilnější zbraní filmu jsou jednoznačně momenty Benedicta a Keiry, jejich neobvyklé přátelství mě bavilo a mělo jiskru. Možná proto, že oba jsou ve skutečnosti dobří přátelé, skutečně za sebou stojí a brání jeden druhého a to se promítlo i do filmu. Jinak si pravděpodobně při zmínce o tomto filmu vzpomenu jen na prolomení Enigmy a za čas možná ani to ne. Řekla bych, že IG pluje v takových dosti standardních vodách, což nemusí být nutně negativum, ale obávám se, že tenhle snímek nebude zlomovým bodem, díky kterému by si každý Turinga zapamatoval. Nicméně, na Keiřin nástup jen tak nezapomenu :) A co tedy budeme dělat? - Budeme luštit nerozluštitelný nacistický kód a vyhrajeme válku. - Aha. (27.03.2015)

Skoro celý život používám počítač, vlastně se tím, že o nich něco vím, i živím a až nyní se dozvídám, že nebýt Alana Turinga, geniálního matematika a logika, tak všechno mohlo být jinak a já bych si své poznámky k tomuhle filmu škrábal někam na papír do šuplíčku. No dobře, Alan nebyl zrovna tím, kdo počítač, jak ho známe dnes, přímo vymyslel, ale spoustu lidí k jeho vytvoření alespoň inspiroval. A jeho život je pozoruhodný i tím, že kromě počítačů by tu nebyla ani spousta z nás, protože rozluštění kódu Enigmy zachránilo nespočet životů. A do třetice: Alan Turing byl obětí své doby, která šla nemilosrdně homosexuálům po krku. Spousta silných témat, která se filmovým tvůrcům povedlo převést na stříbrné plátno. Nebojte se přívalu slz, to se spíš občas Benedictovu sucharství od srdce zasmějete. PS: Víte, čím se inspirovala firma Apple při vymýšlení svého loga? (28.01.2015)

Alan Turing nejenže je zcela nepochybně zajímavý z lidského hlediska, ale neméně poutavý a pozoruhodný je i jeho život. Kód Enigmy si dle očekávání vybírá dvě nejdůležitější, nebo z diváckého hlediska nejatraktivnější, roviny Turingova života, což je práce v Bletchley Parku /středobod snímku/ a následné popotahování kvůli homosexuální orientaci, a přidává vyprávění z Turingova mládí. Snímek těží zejména z Turingovi relativní neznámosti. U životopisných snímků si divák většinou všímá hlavní postavy, sleduje herce, nakolik se reálně podobá filmovému předobrazu, jak se snímek popere s pikantními detaily, zabojuje s předvídatelností apod. U Turinga to není tak jednoduché. Na jedné straně můžeme skládat poctu Benedictu Cumberbatchovi, na druhé straně si můžeme klást otázku, zda byl Turing opravdu „jen“ koktajícím Holmesem, determinovaným sociální neobratností a homosexuální orientací. Jsou totiž v rámci filmové fikce opravdu tato postava a její ztvárnění něčím výjimečné? Z hlediska vyprávění, se do jisté míry jedná o klasický oscarový prefabrikát, pokud lze podobný výraz užívat. Retrospektivní vyprávění ze školy, a současné z policejní cely jsou sledovány nezaujatým okem, zatímco linie z Bletchley Parku je vyprávěna samotným Turingem. Nicméně všechny tři části snímku jsou zcela upnuty k Turingovi, a jeho vnímání situací je hlavním hnacím motorem. Divácky nejzajímavější část o boji s kódem německého šifrovacího přístroje je ve své podstatě obvyklá. Po většinu stopáže se zdá problém neřešitelný, atmosféra se snaží být stísněná a bezmocná, a k rozuzlení zápletky dochází až díky zásahu náhody, kdy se snímek postupně posune k euforickým scénám a jakoby se rozevírá. Jako divák jsem necítil potřebu postavám nějak fandit, s jejich peripetiemi se jakýmkoliv způsobem ztotožňovat či kteroukoliv část děje prožívat. (10.01.2015)