Ďáblův dvojník

Zvěrstva, která napáchal Uday Saddam Hussayn al-Tikriti, irácký Caligula, ta prostě přesahují naši představivost. Tohle chtít zachytit v jednom filmu je marnost nad marnost. Třpyt zlatých střech paláců a mihotání světel diskoték s lajnami koksu, jen tu a tam proložené zanaříkáním obětí, to nevytrhnou. A z jeho dvojníka udělat Mirka Dušína, bez jediné kapky cizí krve na rukou (skutečný Uday by ho donutil si sakra smočit), to mi nepřijde jako dobrý nápad. (24.07.2013)

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující... (05.12.2011)

Trochu mi to pripominalo film Bronson, kde tiez sledujeme osudy brilantne zahraneho magora. Lenze podobne ako v Bronsonovi aj tu chýba poriadna zapletka a film je len sledom viacero prihod bez poriadnej gradacie, takze po chvili to zacne byt monotonne a nudne. Ale Dominic Cooper predviedol fakt skvely vykon a kvôli nemu to asi za jedno pozretie stoji. 5/10. (16.11.2011)

Při vyslovení jména Udaje Husajna se zřejmě ještě dnes dělá spoustě Iráčanů špatně od žaludku. Jeho zrůdné činy film prezentuje v esteticky atraktivním cool hávu a míra stylizace občas balancuje na hraně (vkusného) kýče. Lee Tamahori se po akčních eskapádách různorodých kvalit vrací ke svým kořenům a vypráví příběh o jednom konkrétním etniku a politické situaci v unikátním nehollywoodském projektu, byť dodržujícím tradice klasické narace. Dominic Cooper odvádí dvojitý excelentní výkon, je zvláštní jak film nutí diváka dvě osoby stejné vizáže milovat a nenávidět a vystačí si přitom s takovým minimem hereckých prostředků. Škoda jen nedořešených mezer v závěru filmu a poněkud ledabylých motivací většiny postav. (17.06.2013)

Být synem Saddáma Chusajna nebude žádna sranda. Táta je vysoký hodnostář, plní boží přikázaní a stará se o celé impérium. No a být nejstarším synem takového velitele chce nejenom koule, ale taky potřebný intelekt, nadhled a všeobecné vzděláni. Z boží vůle princ krasoň Noir duja mladší plní nejenom výše uvedené, ale taky je mu blízka sexuální chtivost, šovinizmus, psychický nátlak, násilí... proste ideální synek (taková normální arabská rodinka). Z důvodu pracovné vytíženosti potřebuje princ svého dvojníka, tak těžká práce v rámci mezinárodních vztahu a zahraniční politiky si vybírá daň na princovém mentálním zdraví. V tom přídě on (Latif), téměř dokonale dvojče (až na výši výbavu) Noira. Příběh dostává konečně ten správný spád a všechny okázalosti plynoucí z dané funkce sou tady převedené v plné své kráse, ehm. Na EU zobrazeni dosti slušné. 7/10 (14.12.2011)