Ďáblův dvojník

Docela dlouho jsem váhala, jestli tomu dát 4 hvězdy a vytýkat si, že jsem to podcenila, nebo 5 a vyčítat si, že jsem to přecenila. Zjevně jsem skončila u těch 5, jelikož jsem poslala k čertu černé svědomí, který mi marně připomínalo, že je to pravděpodobně mimořádně přehnané vykreslení míry zvrhlosti Udaje. Jenže co já vim, vim akorát to, že to psychopat byl, ostatně jako celá povedená rodina Husajnů, přičemž míra oné zvrhlosti je mi neznámá, a nějak se mi po ní ani nechce pátrat. Tohle tedy hodnotim jako divák, který hodil fakta daleko za hlavu, a který při sledování tohodle povedeného a hlavně mimořádně originálného thrilleru ztratil dech snad u každé scény. Asi nemá smysl vypisovat všechny kvality, to bych se z csfd na pár hodin netrhla, já to prostě vřele doporučim jako film, který se pravděpodobně ze všech filmů roku 2011 stal tím nejtrillerovatějším a nejoriginálnějším thrillerem a Domic Cooper, který byl až do tohoto díla mým velkým neoblíbencem, se pro mě rázem stal pravděpodobně v budoucnu velmi vyhledávaným hercem, jelikož to je prostě borec, že tohle zvládnul a nezbláznil se. Paráda. (28.04.2012)

Každý diktátor, či už v ľavicovom alebo pravicovom systéme má možnosť urobiť zo svojej krajiny krásne miesto na život. Všetci ho musia poslúchať, často pod hrozbou smrti, má možnosti vyjednávať, vytvoriť štruktúry, ktoré by dokázali fungovať tak nezávisle, ako by chcel. Problémom je, že sloboda jednotlivca v hierarchickom centralistickom autoritatívnom režime nie je prakticky možná, nielen že sa moc zneužíva ľuďmi, ktorí nie sú dokonalí a nechajú sa strhnúť a udtrhnúť od reality. Invázia do Iraku nemala byť, vraždeniu a sektárskemu násiliu sa mohlo predísť, no nezabúdajme, kto vytvoril mnohé diktatúry, kto ich udržoval pri živote. Nebudem polemizovať nad synmi Husajna a ani nad nim samým, zrejme urobili aj dobré veci, ale aj zlé. Udaj je tu vykreslený ako absolútne zlý, ťažko sa to hodnotí, najmä ak to zachytáva len časť jeho života a aj to mierne poupravenú, ale mohol taký byť, akurát aj to sa dalo nejak riešiť. Príbeh mi veľmi rýchlo ubehol, nepostrehol som v ňom až toľko významných momentov, no hlavná rola bola podľa mňa skvelá. Bláznivé, s jednoduchými a rozpoznateľnými prvkami filmov hlavného prúdu, no z môjho pohľadu filmársky priemer. (23.02.2014)

Z původem maorského režiséra Lee Tamahori (jehož zdaleka nejlepším filmem je právě strhující sondáž do upadajícího světa dnešních potomků Maorů Kdysi byli bojovníky) se stal nejen vlivem jeho umělecké cesty vedoucí přes Hollywood naprostý kosmopolita, není tedy tak úplně divu, že hledaje nějakou hlubší vrstvu umělecké výpovědi zakotvil v Evropě. A aby nevynechal Asii, natočil velmi sugestivní thriller o iráckém totalitním režimu Saddama Husseina, konkrétně pak o jeho nechvalně proslulém synovi Uday Husseinovi. Tamahoriho film je skutečně nemile naturalistický a chvílemi se nelze ubránit pocitu, že je natáčen účelově, jako svého druhu propagandistické obhájení spojenecké invaze, té trpké pachuti jsme se ale nakonec zbavil, neboť ji překryla ta neskutečná jízda. Uday Hussein byl totiž nanejvýš skutečný, stejně jako motiv dvojnictví a celá ta plejáda zvrhlostí vyplývajících z pocitu absolutní moci. I přes některé faktické nepřesnosti (Saddam třeba nechal svého syna arestovat za vraždu svého soukmenovce, což se ve filmu nezmíní, jeho působení ve funkci předsedy iráckého olympijského výboru a osobně prováděné mučení neúspěšných iráckých olympioniků je zase odbito jen VHS kazetou přehrávanou Latifovi...) je popis vládnutí Saddama a jeho rodiny sugestivně mrazivý. Mozaika vztahů členů diktátorova rodinného kruhu a jeho nejbližšího okolí (zvláště osobních strážců, tajné policie a lehkých žen) se soustřeďuje především na zvláštní (až osudovou) bipolaritu mezi Udayem a jeho dvojníkem, což je ústřední a (alespoň ve filmu) fatální vztah celého tak bizarního příběhu. Udayův pocit naprosto absolutní moci podpořený bezčasím nekonečné epochy (Saddam ovládal Írák více než 20 let) je i pro evropského diváka (zvláště toho východního) hořce známou zkušeností (podobný film by se dal natočit třeba v reáliích Sovětského Ruska 30. let, Rumunska 70. let a většiny východního bloku 50. let...) a má silně univerzální platnost (co třeba takový Muammar Kaddáfí, Kim Ir-sen a ostatní tyrani, že?), proto je celý snímek vlastně silné politikum (a jistě ne náhodou vznikl právě v koprodukci Holandska a Belgie). Co se týče formy, vyzdvihnout lze kameru, podařenou hudební složku a především mizanscénu, neboť ta byla skutečně grandiózní. Zcela mimořádný herecký výkon pak podal Angličan Dominic Cooper v dvojroli (!) Udaye Husseina i jeho dvojníka Latifa, jeho herecké rozštěpení do Jekylla a Hydea bylo elektrizující... (05.12.2011)

Mám rád filmy z prostředí arabských zemí, jelikož se toho z jejich dějin zrovna k nám moc nedostalo a myslím si, že zrovna Sadámova válka nebo i válka v Afghánistánu je plná zajímavých příběhů a možností pro film je zde strašná hromada. Přesto je filmů ale málo a když už, tak je to nějakej šíleně epickej film o amerických vojácích, ve kterém bych zrovna nějakou pravdu nehledal. Lee Tamahori si právě proto vybral příběh, i když z války, který se zaobírá naprosto něčím odlišným. Latifův život je zajímavý což o to, ale nevím jestli je opravdu tak zajímavý, aby mě dokázal pobavit jako celovečerní film. Příběh Iráckého "prince" a jeho dvojníka je krásným námětem pro zajímavý dokument, ale tomuhle zpracování prostě něco chybí a nepůsobilo to na mě jako plnohodnotný film. (10.12.2014)

Když rodilý Novozélanďan pro belgicko-nizozemskou produkci natočí film o iráckém nezvedeném Saddámově synkovi, o čem to vypovídá? Osobně bych neriskoval natočit třeba film o bratislavském korzu v 80. letech. Nežil jsem tam, vím o tom prdlajs, a podle toho by to vypadalo. Mohl bych natočit film o podhoubí brněnské hudební scény 80. let, kde jsem pár muzikantů znal (RIP Honza Millonig) a protože jsem v tom městě žil, dokázal bych se soustředit na to skutečně podstatné. Podobně Lee Tamahori natočil dávno tomu úžasnou psychologickou sondu do života současných "zcivilizovaných" Maorů Kdysi byli bojovníky. A na filmu je znát, že věděl, o čem točí, co chce říct, a co je skutečně podstatné. V Hollywoodu pak natočil nějaké akční filmy včetně jednoho Jamese Bonda, dokud to ještě byl James Bond, a ne Daniel Craig. Mno, a nyní - zdá se, že na politickou objednávku - pak film o šíleném maniakovi, synovi Saddáma Husajna Udamovi. Samotný film má určitě filmařské kvality - velmi přesvědčivá výprava, vhodně zvolená hudba (mimochodem si povšimněte, jak je písnička Relax použita podobně jako v Bony a klid), kamera a hlavně výkon Dominica Coopera v hlavní dvojroli. To vše je vynikající. Scénář už pak pokulhává, nu a ideologicky je naprosto jasné, kam to směřuje. Udaj nejspíše skutečně byl magor, skutečně měl na svědomí hodně školaček, které zprznil a nechal zabít a jejich těla odhodit někde u silnice. Jenže podobný film o tom, jak si najal dvojníka, a jak to s ním a mezi nimi bylo, potřebuje stát i na pevných charakterech postav, dobře zpracovaných a podaných důvěryhodně divákovi. My vlastně nevíme, proč je Udaj takový. Bil ho otecc nebo dokonce zneužíval? Zmáčkli mu hlavičku při porodu? A to mu vážně tolerovali už od dětství všechny výstřelky? A voják Latif - neohoržený hrdina - o něm vlastně nevíme nic, ani jakého je smýšlení. A ta luxusní prostituka, co ji hraje stále stejně mizerně Ludivine Sagnier (která v určitých chvílích řipomíná Kateřinu Brožovou ve Vendetě)? Co o ní víme? Ničevo. Přestože tedy film nepostrádá dramatické a vypjaté momenty, díky nemožnosti většího vcítění se jsou nám osudy postav tak nějak celkově jedno a snímek stále častěji nudí. Chybí jednotící ústřední linka a jednotlivé epizody jen stále znovu a znovu dokreslují již několikrát řečené. Je to škoda, stačilo málo, a stačilo méně politické korektnosti, a vznikl by nejen zajímavý film, ale i dobře dotvořený, http://www.dvdextra.cz/dvd-kratke-recenze/dabluv-dvojnik.html (31.05.2012)