Top Gun: Maverick

„NA STROJI NEZÁLEŽÍ. ZÁLEŽÍ NA ČLOVĚKU…“   /// 4DX /// Tak prej, kdy si užít lítající sedačku, když né v kokpitu F/A-18ky? Tož nebylo to špatný, ale kurva měl jsem si vzít mikinu, páč mi bylo vobčas frišno! No a k příběhu? Von už první Top Gun byla limonáda, ve který hrála prim láska, kamarádství, studená válka a letadla. Tady si dejte pryč tu studenou válku a přidejte Toma Cruise. Jako jo, dobrý, je v tom krásná nostalgie, díky za Val Kilmera, ale podle nadšenejch recenzí jsem čekal mnohem víc!  P.S.: Po druhý projekci zvedám hodnocení, protože, jak "to všechno" dokáže vzbudit vzpomínky, je parádní! A ty souboje taky!   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Toma Cruise miluju jen ve stíhačce. 2.) Miluju retro, stíhačky, armádu, syna svýho kámoše, hospodskou...  ///  Thx za titule „???“.                  PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ***  NAPĚTÍ  * (07.06.2022)

"Kde to jsem?" ptá se Maverick poté, co v zaprášené a začouzené letecké kombinéze (právě přežil havárii testovacího letounu) navrávorá do přeplněného motorestu v jakémsi americkém zapadákově. Všichni zírají s otevřenou pusou, nikdo se nezmůže na slovo, jen malý chlapec vedle něj poděšeně špitne: "Na Zemi." Je to samozřejmě skvělá punchline - Maverick v tu chvíli opravdu vypadá jako návštěvník z vesmíru - všichni jsme se v kině pobaveně zasmáli. Tahle scéna má ale podle mého i jiný, symboličtější rozměr. Dlouho jsem neviděl film, který by se tak vehementně snažil dokázat, že existuje mimo veškeré (geo)politické, socio-ekonomické a ekologické pozemské vztahy. Z toho, řekl bych, plyne velká část slasti, kterou divákům - vedle fyzikality leteckých scén a potěchy z krásných těl lidí i strojů - přináší. Svět, který zobrazuje, je tak lákavě prostý a nekomplikovaný, předvídatelný, pravidelný a čitelný, radost pohledět. Nepřítel sice nemá žádnou tvář ani jméno, ale rozhodně si ho nespletete, když přijde na věc. Historická paměť, dá-li se tady vůbec o něčem takovém hovořit, začíná a končí děním v předchozím dílu. Manuály ke strojům, nejlepším to přátelům člověka, jsou dobré leda tak na to, aby skončily v koši. A tak dál. A tak dál. Už od začátku je ale jasné, jak marná tahle snaha o vyloučení světa z rovnic, vykopnutí světa předními dveřmi, je. Nepřítel je sice prostě Nepřítel (nebo "nepřátelská mocnost"), ale vy z tolika náznaků jasně vidíte, že jde o Rusko, i když to nikdo otevřeně nepřizná. Stíhací letouny sviští nízko nad zemí, kličkují zalesněnými kaňony, všechno to vypadá a zní úžasně, rychlost je hmatatelná, srdce vám buší zrychleně, každý obrat je jako prozření, ale i ten jediný (sluncem zalitý) obraz s digitálními pelikány, které rozežene prolétající stíhačka, stačí na to, aby ve vší té naleštěnosti začaly vznikat jemné praskliny, abyste začali přemýšlet nad tím, jaký dopad mají tyhle velké a rychlé stroje na zabíjení na život "tam dole", což následně korunuje scéna, v níž při nacvičování útoku havaruje jeden z letounů po srážce s ptáky. A to že vás něco takového napadá, to že nad něčím takovým vůbec dumáte, ukazuje, že i při sebevětší snaze o jeho zapření se vám svět vždycky vrátí zadními vrátky - ne, on vám do pečlivě vyklizené místnosti doslova nateče proudem, prosákne každou spárou, každou škvírou, dírkou, puklinou, není před ním úniku -  jiný už ani život "na Zemi" být nemůže. A to je zdaleka nejslabší bod celého filmu. Bavil jsem se, trnul, vznášel se, užíval si tu závrať, ale dělalo mi potíž brát ho jako ryzí spektákl, bezmyšlenkovitě, prostě se mu oddat a nechat se jím vynést do stratosféry, i když se mi snažil tenhle klíč znovu a znovu podsouvat v hesle "nepřemýšlej, jednej". Chtěl jsem, ale nešlo to, ne ze sedačky ve světě, který si všemožnými snahami o slastná "zjednodušení" vytrpěl za poslední století víc než dost. (25.07.2022)

Asi úplně nechápu pozdvižení okolo tohoto filmu. Nepopírám, že je to skutečně nadprůměrné dílo, ve všech směrech takřka dokonalé, ale aby se to dostalo do padesátky nejlepších? Tak to ani náhodou! Obzvláště proto, že se to natolik podobá předchozímu filmu z roku 1986. Obojí na mne zapůsobilo stejně, přesto je rozdíl v hodnocení neuvěřitelný. Samozřejmě je novější verze díky moderním technologiím o poznání lépe natočená, ale vážně 20% rozdíl?? Proto jsem měl také celkem jasno se čtyřmi hvězdami. O té páté u mne v jedu chvíli rozhodlo napínavé finále a hlavně dlouhé sucho, co se letošního roku ohledně povedených (velko)filmů týče. Bohužel mé naděje zhatil nedostatečně dojemný a spíše předvídatelný závěr. K tomu ještě nelze odpustit již zmíněné srovnání s jedničkou. Plný počet, proto připadá v úvahu pouze symbolicky, jako srovnání, který film je vlastně lepší. Nechť rozhodne opětovné shlédnutí, zatím tedy 80%. (02.10.2022)

Častější je asi koncept "love to hate" filmů. Top Gun je pro mě "hate to love" film. Film, na který jsem přišel připravený ho prozívat, protože všechny velechválené Mission Impossible mě naprosto nudí a Tom Cruise coby maskot zločineckého pseudonáboženského kultu pro mě není zrovna týpek, ke kterému bych cítil sympatie. Jenže Top Gun mě ukolébal, a to i přes to, že místy vypadá jako náborové video totalitního státu po vzoru neironicky míněné Hvězdné pěchoty a konec mě vyloženě zklamal tím, že žádná postava nemusí udělat těžké rozhodnutí, ačkoliv se film tvářil, že k tomu směřuje. Jenže ty stíhačky fakt krásně lítají, hezky to sviští a duní, a to cheezy melodrama jede. Ok, asi to nade mnou vyhrálo, ale nejsem rád! (23.05.2022)

Stejně jako jednička je to mokrý sen všech generálů po celém světě a asi poslední film, na který bych dobrovolně vlezl do kina. Jenže hlad po tom, vidět ve filmu jednoduše černou a bílou bez CGI sajrajtu způsobil, že ani já návštěvy IMAXU rozhodně nelituji. Nechce se mi ale v extázi pět ódy na za to, že je jednooký mezi slepými králem. K mystičnost The Right Stuff nebo skutečnému osmdesátkovém déjà-vu v podobě Ramba, to má pořád hodně daleko. (01.07.2022)