The Pervert's Guide to Ideology
Perverzný sprievodca ideológiou
Režie:
Sophie FiennesScénář:
Slavoj ŽižekKamera:
Remko SchnorrHudba:
Magnus FiennesHrají:
Slavoj ŽižekObsahy(1)
Po dokumentu Perverzní průvodce filmem (2006) se Sophie Fiennes vrhá do další spolupráce se slovinským kontroverzním myslitelem Slavojem Žižekem a kombinací jejich netradičních interpretací filmu jako takového společně vytvářejí další pozoruhodnou dokumentaristickou reflexi společnosti, aby divákům poodkryli cestu do podstaty ideologie – snů, které formují naše kolektivní vědomí a konání. Ideologie a její formování společnosti tvoří základ filozofické práce Slavoje Žižeka, vycházejícího z Freudovy psychoanalýzy, která mu pomáhá nahlížet na svět a porozumět mu netradičním způsobem. A zdá se, že právě rok 2012 byl ten nejlepší čas na uveřejnění tohoto filmu. Úvahami o filmech, hudbě, historii a současných společenských fenoménech se charismatický Žižek a zkušená Fiennes dopracovávají k definici ideologie jako neustále se měnící uměle vytvořené substance, formující všechny společnosti. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (53)
Ideológiou sa Žižek odvracia od filmu viacej k Lacanovi a viskóznym štúdiám psychoanalytiky za oponou, než v jej uhladenej forme. Nemusí pôsobiť blahodarne ako číry pôžitok z kinematografie, tobôž nie ideologickým koreňom výkladu ideológie samotnej, avšak núti diváka zamyslieť sa nad závažnými a znepokojujúcimi otázkami. Perfektne procedurálne vyhodnocuje (v rôznych aspektoch), podnecuje jednotlivca nad iným optickým uhlom náhľadu do problematiky (spoločensko-reflexívnej, umeleckej i systematicky formujúcej sa v kolobehu súčasnosti) a využíva fantastické príklady na svoje vyhodnocovacie tvrdenia. Level non ultra, vysoká škola perverznosti, šťavnatej kontroverzie spoza hraníc, sebestrednosti a nikdy nenabáda, aby si ty konkrétna osobnosť s ním v tom a tom bode musel súhlasiť. Práve schopnosťou i banálnymi ukážkami pranierovať denotatívnymi kauzalitami a hľadať v nesúrodých elementoch súvis - a všetko záleží od ich momentálneho nastavenia a fyzikálnej obratnosti spojovníkov a inštrumentov floskulárne napojených na okázalú abstrakciu procesu ideológie, jej vývinu a úspechu výdrže. Ideológia nie je ani z 1-ného percenta iba politická motivovanosť, má mnoho odtieňov a ľudia si zaslúžia jej poctivou štúdiou nastaviť zrkadlo. ()
Lavina myšlenek v angličtině s balkánským přízvukem, rozebírající výskyt a potřebu ideologie, která se do lidí nejlépe cpe pomocí filmu. Jen několik základních myšlenek - "(Ne)vědí, co činní a přesto to nadále činní...". "Kapitalismus je neustále v krizi, potřebuje krizi ke svému přirozenému koloběhu, jenž stojí na chrlení neustále nových výrobků bez ohledu na potřebu či důsledky výroby". Za řeč také stojí rozbor potřeby druhého Velkého, někoho, kdo vše vyřeší (Bůh, vůdce, vláda, korporace) stejně tak nucené americké hrdinství Zachráníme tě, ať chceš nebo ne.... Realizované i v jejich světových vojenských akcích. Pro diváka Čechoslováka je rozhodně nejzajímavější teorie o pozitivech Pražského jara ´68. Dočkáme se zde i něčeho pozitivního? Ale ano, např. "Největší lží jsou naše sny a touhy". ()
Nikdo na světě vám neřekne, v čem vlastně spočívá originalita Slavoje Žižka. Ať už si otevřete kterýkoliv knižní úvod do jeho myšlení nebo nějaký delší článek o něm, toto základní zůstane vždy opominuto. Takže... myšlení Slavoje Žižka stojí na třech nesmírně silných a mocných pilířích, díky kterým může rozebrat nebo přesněji řečeno totálně zdemolovat kterýkoliv dosud existující systém (filozofický, kulturní, politický…). Proto vydává tolik knih, proto ustavičně přednáší, proto je ho všude plno – protože prostě vynalezl možná sice triviální, ale mimořádně účinný nástroj, jak cokoliv zpochybnit. A tento nástroj s velkou chutí využívá. Tento nástroj, respektive tyto tři pilíře, jsou následující: překrytí, propast a paradox. Každému bych věnoval po odstavečku. ____ (i) Překrytí je jednoduše o tom, že podle Žižka tu není žádná ostrá hranice mezi protiklady, třeba mezi realitou a fantazií, nebo mezi ateismem a vírou, ale vždy se to nějak částečně překrývá. Takže pak může tvrdit třeba to, že není ostrá hranice mezi rabováním a kapitalismem, protože lidé z ghett se pouze snaží konzumovat za každou cenu, jen na to nemají prostředky. Dalším příkladem, o trochu složitějším a zajímavějším, je vztah snů a ideologie. Podle Žižka se to opět nějak překrývá, takže když si myslíme, že můžeme od ideologie utéct do našich snů, tak právě v ten moment jsme pod vlivem ideologie úplně nejvíc, neboť sny jsou vnitřní součástí ideologie. Což je vlastně taky jedna z ústředních point tohohle dokumentu. Teprve když ty sny zničíme, tak tím zničíme i tu ideologií, jenže opouštět sny se nikomu moc nechce, že. Každopádně Žižek prostě apeluje na to, abychom tohle prolínání mezi věcma nepřehlíželi. Jestliže tedy například matematici vidí problém v množině množin (viz známý Russellův paradox), Žižek v tom naopak spatřuje řešení většiny problémů. ____ (ii) Druhým Žižkovým mocným myšlenkovým pilířem je propast. Je to vlastně opak toho překrývání. Podle Žižka je mezi věcma často nějaká zásadní mezera, takže to opět není tak, že tu máme třeba skutečnost a virtuální realitu, ale je mezi tím nějaký zásadní šev či mezera, akorát ji nikdo nevidí, a tudíž si neuvědomuje. Takovou mezerou je třeba fantazie v Taxikáři, která spojuje realitu hlavní postavy De Nira a realitu prostitutky Jodie Foster. De Niro si v podstatě vytvoří fantazii, nebo spíš lživou představu o tom, že tato prostitutka jím chce být zachráněna. Totéž Fordovy Stopaři, kde se zas zachraňuje jistá dívka ze spárů Indiánů a kde si její zachránci rovněž vytvoří nějakou lživou fantazii, která spojí jejích realitu s realitou indiánů. Žižek jako správný levičák pak tohle dovádí do našeho světa a tvrdí, že stejně tak nepotřebujou zachránit lidi v Iráku či Vietnamu, že to byla rovněž jen taková fantazie zachránců, která měla zaplnit určitou mezeru mezi oběma realitami. Fantazie je z psychoanalytického hlediska ve své podstatě lež. Ne lež ve smyslu, že je to jen představa a ne realita, ale lež v tom smyslu, že v zásadě zaplňuje určitou mezeru. Když je něco rozmazané, když to nedokážeme rozpoznat, tak nám fantazie nabídne jednoduchou odpověď. Možná to zní takhle napsáno trochu hloupě, ale na základě takových propastí může Žižek zpochybnit skutečně doslova vše, filozofií počínaje (mezi objektem a subjektem je vždy ještě něco dalšího), sexem konče (bez fantazie se sexuální rozkoš vlastně nedá vydržet, proto asi ztrácíme při sexu vnímání reality, nota bene je během sexu meži mužem a ženou propast v tom smyslu, že ženy si užívají sex až po, když si o něm vyprávějí s kamarádkami, a už při sexu si vše narativizují – proto existují dva typy strip klubů, kdy v mužských žádný narativ nebo příběh není, zatímco v těch ženských jsou součástí stripu vždy nějaké skeče nebo malé příběhy, které samotné svlékání mužů doprovázejí, viz Soderberghův chick-flick Bez kalhot). ____ (iii) Poslední Žižkův myšlenkový pilíř, z něhož vychází, je vcelku jednoduchý. Je to paradox. Prostě a jednoduše, vše je obráceně, než si myslíme. Takže svoboda je horší než totalita, protože během totality máme alespoň možnost svůj neúspěch na někoho svalit, zatímco během svobody nikoli, a třeba vpád varšavských vojsk do Československa během roku 1968 nebyl žádnou katastrofou, jelikož pomohl uchovat sen Pražského jara, protože i kdyby k nám varšavský vojska nevpadla, uvolnění během 60. let by beztak vystřídalo utužení. Jestliže se tedy někdy říká, že věci nejsou černobílé, Žižek nabádá, že je potřeba být ještě radikálnější – nejenže věci nejsou černobílé, ale černé je často přímo bílé a bílé černé. () (méně) (více)
Tak. A teď to ještě nějak zpracovat… Excentrickému Slovinci neupřete jedno – dovede unikátně přeložit suchopárnou, nadosobní a pohříchu nepopulární látku do zábavného jazyka, jemuž není těžké rozumět. Riziko přílišné banalizace visí ve vzduchu a některá přirovnání jsou na hraně, ale i o tom je role kritického diváka (zde více posluchače), k němuž se Žižek hlásí. Aby bylo jasné – opět ztěžuje přijetí myšlenek nekonečným vršením a odbočkami na pět minut, ač od Perverzního průvodce filmem učinil jistý pokrok. Krátké úseky ticha a vydechnutí jsou opravdu namístě. Druhý zvrácený výlet byl zahájen nekompromisně. Žižek v „metodologickém úvodu“ zahlásil, že nechtěné ideologie se nezbavíme, neboť jsme její součástí, žijeme jí a živí nás (nepřímo tím přitom relativizuje tradičně negativní konotace toho slova). Vzápětí nás ujistil, že podobný únik ani není v našem zájmu, protože touha toužit probíhá jako nekonečná směna. Právě ekonomické pojmy, jimiž označuje systémy hodnot (církev-instituce provádějící výhodný „deal“ se svou ovečkou) boří poslední zbytky ideálů a vytváří pole pro odvážné a neodolatelné interpretace. Pro českého diváka je zvlášť vzrušující konstrukce nárazu ledovce a vyrušení milenců v Titanicu, který Žižek aplikoval na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Zní to šíleně, je to náramně přesné. Tento příklad zastupuje to nejplodnější i nejproblematičtější z Žižekova nazírání na ideologii. Když aplikoval psychoanalytický náhled na film, byl v jistém směru nad dějinami, čili nadčasový. Platnost zdejších analogií však může být oprávněně odvozena od současných témat. A otázka zní, zda jsou opravdu přelomová či poněkud nadsazená nedostatečným odstupem (například pasáž o rabování ve Velké Británii). Narážím na to, že některá aktualizační napojení je možné snadno vyvrátit (Taxikář a nechtěná intervenční role USA v současném světě), protože z nich příliš čpí předem modelovaná odpověď. Otevírá se v nich současně prostor pro angažovaný postoj, který pokládám za nejdůležitější hodnotu celého dokumentu. Žižek obnažil vše možné i nemožné, zostudil důstojné hodnoty i si utahoval z reklam na Coca Colu, aby nakonec vznesl pevný a radikální apel. Kdo by „legračně mluvícího“ Slovince obvinil z absence názoru a podrývání všeho a všech (dokonalá byla pasáž o ateistech), zcela by se mýlil. Tohle byl úderný a mimořádně účinný pamflet. Odpůrce nebude hledat obtížně, což je mu jedině ke cti. (MFFKV 2013) ()
Metafyzika kindrvajíčka mi přijde o něco méně zajímavější, než když Žížek rozebíral pouze filmy. Navíc je zajímavé, že jeho přízvuk je po deseti letech ještě silnější, než byl dřív (ne že bych to promítal do hodnocení). Asi se z toho člověk moc nedozví nového, ale jako utříbení myšlenek, proč ne. Navíc Žížek je spíš takový filozofický bavič, takže mi ani nevadí, že někdy se pohybuje na hranici banality. Přirovnání pražského jara ke Cameronově Titaniku mě zaujalo asi nejvíc. ()
Galerie (15)
Photo © Film Europe
Zajímavosti (1)
- Štáb si v irských ateliérech Ardmore nechal postavit dokonalé kopie některých scén. Bylo například postaveno prostředí kláštera z filmu Za zvuků hudby (1965), Stalinovo letadlo z filmu Pád Berlína (1945) a byla také postavena kopie rybářské lodi Orca z filmu Čelisti (1975). (Terva)
Reklama