Poupata

Poupata mají k dokonalosti daleko zhruba stejně jako Česká republika k životní úrovni Lucemburska. Vyčíst se jim dá ledascos, ale především scénáristická nedotažnost, resp. překombinovanost. Na druhou stranu je to sympatický kousek, nad kterým rád trošku zamhouřím oko už proto, že tenhle žánr je u nás vzácností a Jiráský vstoupil na půdu, kde se do té doby pohyboval vlastně jen Bohdan Sláma. Mimochodem, s čestnou výjimkou Venkovského učitele mám k filmům Bohdana Slámy horší vztah než k Jiráského pokusu. I přes některé přešlapy mi Jiráský přijde celkově přesvědčivější. K dobru mu můžu přičíst casting, práci s herci i s kamerou a především výběr prostředí. Jiráský patří k hrstce českých režisérů, kteří dokážou za pomoci hudby, obrazu a nasvětlení vyvolat atmosféru, v tomhle případě atmosféru marasmu a beznaděje. Jiráský, a to je mi taky sympatické, se nedívá na své antihrdiny s nějakou naivitou, jsou to postavy, které na svém pobytu v suterénu tak či onak intenzivně pracují. V neposlední řadě je mi ten film sympatický i tím, že zobrazuje příslušníky vietnamské menšiny, protože ani tohle se v naší kinematografii jako spousta dalších věcí nepěstuje. Celkový dojem: 75 %. (16.03.2014)

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí. (15.12.2011)

Tohle je poněkud netradiční „vánoční film“. Syrový, bezútěšný, zato se živými postavami z masa a kostí. Snad každá z nich v průběhu filmu provede něco nepěkného, přesto je divák chápe a stále jim fandí. Scénář je totiž pečlivě poskládaný, takže film řekne svoje a nemá potřebu nic dovysvětlovat, jen zkuste vlastní mozek. Ono je totiž tentokrát o čem přemýšlet. Od striptérek až po Vietnamce. Výborné je každopádně celé herecké obsazení, takže nebudu nikoho konkrétně jmenovat, abych na další nezapomněl. Český film má snad ještě naději... (90%) (26.12.2011)

Život na okraji společnosti není oblíbené téma, protože kina nenaplní. Jiráský ale měl odvahu a ukázal ho bez hysterických výstupů všech zúčastněných. Depresivní nádech je autentický a nejsilnější scény nepotřebují ani žádná slova. Smutného ponurá kamera dělá divy a Javorského postupný pád na dno je strhující. (24.04.2022)

Měl jsem velký problém uvěřit tomu, že by to někde bylo až TAKHLE špatné, že úplně každou postavu příběhu stihne nějaká tragédie (někdy nejedna). Byl bych mnohem radši, kdyby se do hloubky rozvíjela jedna či dvě, takto jich tam bylo až příliš najednou, a divák tak získal jen obecný dojem, že je to prostě v ... , než aby mohl v souvislostech rozplétat konkrétní problémy. Na konci jsem čekal alespoň zrnko naděje, ale deprese byla temně, byť stylově završena (krásný ohňostroj jako vzpruhu neberu). Co však musím vyzvednout, je kamera Vladimíra Smutného, který ze stroje zvaného RED vytáhl, co to šlo, na zmíněné tragédie se tak vlastně dívalo velmi příjemně, co se estetické stránky týče. Sice jsem tedy poměrně zklamán ze scénáře, ale na českou produkci je to stále nadprůměr a jsem rád, že takový film vůbec vznikl, jen více takových, ono se to jednou povede. (08.04.2012)