Poupata

Nebudu se zbytečně rozepisovat, když už vše a mnohem zdařileji napsali moji kolegové… Enšpígl, Malarkey, Matty, MarekLucin atd. Tak jen postačí, když vyzdvihnu herecký výkon Vladimíra Javorského a Malgorzaty Pikus, která zaujala svým osobitým projevem. A poděkování tvůrcům, kteří pro film zvolili právě tuto nehostinnou lokalitu… k níž mě však váže mnoho nostalgických vzpomínek. Ještě poznámečka: úlevnou větu "Do prdele se sněhem!" bych nechala vytesat do mramoru… a takový počin by jistě ocenil Wolfgang A. Mozart, konečně by ty tuny mramoru, jenž serou na královském dvoře došly náležitého uplatnění. A pak, že budu stručná… jdu víte kam! (08.06.2012)

Nejzajímavější jsou uzavřené mikropříběhy jednotlivých členů rodiny Hrdinových. Všech pět sní své sny a uchovává si svoje velká malá tajemství. Linie vzájemné (ne)komunikace je zachycena mistrně a umocňuje ji vánoční pospolitost i s účastí bizarní striptérky. Od úvodu všudypřítomná Smrt si vybírá očekávaně cíl, který do mozaiky silvestrovského reje přináší tak žádaný ohňostroj.´Bezútěšnosti je zachyceno na dvanáctiposchoďový panelák a ne na jeden byt. "Doprdelezima. (29.03.2012)

Zhlédnuto náhodou v telce. Většina herců je velmi dobrých (obzvláště Vladimír Javorský je naprosto fantastický), rovněž kamera je velmi podařená. Jako celek mě to ale moc neoslovilo, protože mi to přišlo až přehnaně temné a bezvýchodné - té deprese je tam zkrátka tolik, až je to jednotvárné, a svým způsobem i odtržené od reality, jakkoli se to snaží realisticky působit. Nevěrohodně nepůsobí jen (některé) postavy a děj, ale například i závěrečný ohňostroj, u něhož lze mít důvodné pochybnosti, zda je reálné, aby rachejtle uložené v hořícím autě vytvořily na nebi tak efektní ohňostroj. Za mě tedy spíše dojem nepříliš vydařeného filmu, byť jsem ho zhlédl celkem ze zájmem - především díky své náklonnosti k Marice Šoposké, pardon, teď už vlastně Čechákové :) (14.07.2017)

Matty, cit.: "Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým." V nemocnici v bezvědomí leží zmrzlý anděl a za této situace se odehrávají nekonečně tragédské příběhy filmu, vrcholícího pak dobrovolnou reprízou spartakiádních Poupat. Čili myšleno to bylo dobře, to nemohu říct. Do toho některé opravdu hezké záběry (a třeba raní objevení toho zmrzlého anděla!). Dílo srovnatelné s o rok mladšími Slámovými Čtyřmi slunci - s tím rozdílem, že Sláma asi ví, co chce, umí to (i ta kamera je úplně jiný level) a výsledný celek je ve svém sdělení hodnověrný, skutečně zajímavý a přesahující. Poupata jsou sice stavěna z velmi solidních základních stavebních prvků situací, postav, i jejich hereckého ztvárnění, díky čemuž mají co říci k sociální realitě dneška, přesto jako celek nejsou schopna ani základní věrohodnosti, natož jakékoli s prominutím "nadstavby", čehož příčina se mi zdá tkvět v tom, že tvůrčí koncepci zde supluje pouhá metoda stálého stupňování zmaru a "zajímavě tragicky osudového" prolnutí - toto autor sleduje a nic jiného nemaje, nemoha si též asi odepřít žádnou příležitost k žalostně efektním (a lehce moralizujícím, ale to by bylo v pořádku) zauzlováním postav a jejich interakcí, vytváří paskvil, jehož závěr musí být divákovi prostě už zcela lhostejný. Možná je to celé jednodušší: komentář Morien (1hv., 6.4. 2012) dostatečně zodpovídá veškeré moje nechápavé otázky, jak ke všem těm WTF, tak k výslednému tvaru. Naproti tomu Mattyho výklad (postnormalizační základní postoj a jeho důsledky) mi sice připadá příliš fantastický, ale "Poupata", tudíž musí být vzat vážně - a skutečně se mi to jeví jako jediná možnost, jak tento film obhájit: pro postavy je prostě typický němý předpoklad, že problémy, které působí, se nějak samy vyřeší - s tímto vědomím bych možná měl zvážit přehodnocení, ale to bych se musel na Jiráského opus podívat znovu a to po mně nemůžete chtít. Nad tři by to stejně nešlo. (23.01.2014)

Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film... (25.01.2012)