Zvedá se vítr

Nejsou od sebe snad vzdálenější národní povahy než ta Italská a Japonská. Mijazaki byl po celou svojí tvorbu Evropou inspirován, projektoval si do ní všechny své sny i naděje, nebál se jí ve svých dílech přetvářet navzdory historickým, společenským, kulturním, technickým či třeba architektonickým skutečnostem a vytvořil si tak svůj zvláštní prostor, do kterého si rádi chodí vydechnout i ti, kteří v těchto místech žijí a vědí, že tohle všechno je jinak. Ale přesto mají tendence propadat snění o tom jak málo stačilo, aby věci vypadaly právě takhle. Není divu, že jeden z motivů tohoto filmu je jak italský a japonský letecký konstruktér zjistí, že spolu sdílí sny, ačkoli se nikdy v životě nepotkali. Mijazaki se tu pokouší vyrovnat i dalšími kontrasty, které ho jako despotického pragmatického animátora úžasných snových říší celou dobu tíží a dává nám tak nahlédnout do života přesvědčeného leteckého technika, jenž se ve svém oboru nechává inspirovat sny či náhodnými vjemy z přírodní říše (kouzelný detail, kdy si Džiro při spatření kostry křídel amerických stíhaček uvědomí, že v USA se také jedí makrely). Čím déle film trvá, tím je jasnější, že v žádné z těchto otázek nedojdeme k uspokojivému řešení, protože cokoli Džiro dokáže na jedné své straně, tím přijde o něco na straně druhé. A přetrvávajícím pocitem je pak vlastně jeho závist vůči svému příteli ve snách, který narozdíl od něj pochopil, že za větou "Le vent se lève." následovalo vždycky "Il faut tenter de vivre!" "Sem se pochopitelně nedá normálně dostat, ale teď můžeme. Sny jsou v tomhle nesmírně praktické." (14.06.2024)

Mijazakiho labutí (?) píseň symbolicky spojuje jeho největší vášně - létání a fantastické sny. Poeticky a jako vždy neskonale laskavě zobrazuje úsek života meziválečného leteckého konstruktéra, od dětských představ až k prototypu slavné stíhačky Zero. I když moc o čem vyprávět zrovna nemá, zvlášť po tom, co odroste hravým fantaziím a zabere se plně do práce. Výjimečná romantická linka postrádá hloubku a čas, válka i možná etická dilemata zůstávají lehoučce naťuknuty… a také mi sem nepasoval typicky jemný, "pohádkový" výtvarný styl. Což ale nejsou zásadní mínusy, abych nepřeháněl. (02.10.2014)

Zatímco dějová výstava je staromilská, kdy se na nic nespěchá a klidně se potřebná tvůrčí či emocionální chvilka zpola zopakuje, animačně jde naopak o kombinaci nepředstavitelného piplání s nejpokročilejšími možnými detaily. Vím, že z hlediska osobního životopisu si Hayao některé věci notně upravil či zpoetizoval, ale já jsem tu naštěstí jako divák a ne jako historik či hnidopich. Královská podívaná, ve které se po dvě hodiny většinu času nic neděje - a přesto jsem byl citově vyčerpaný jako už dlouho ne. Kombinace Miyazakiho a letadel je nesmrtelná. (11.07.2019)

I přesto, že Mijazakiho považuji za krále animovaného filmu (a to nejen japonského) jeho novinka nemá kouzlo jeho starších snímků. Možná to bude tím, že se jedná o jediný, který v sobě nemá prakticky jediný prvek fantasy, nebo tím, že mě letectví moc nezajímá. I přes standardně dokonalou výtvarnou stránku, ho považuji za mistrův druhý nejslabší film (první je předchozí Ponyo). (30.09.2014)

Nebudem sa zbytočne rozpisovať. Ten kto pozná Miyazakiho animovanú tvorbu vie taktiež, že nemôže tento animovaný mág chybovať. I tento film boduje u mňa na maximum. Jednoducho krása v animovanom šate podfarbená pôvabným klavírom, ktorý dodával celkovému filmu šmrnc. Krásne dialógy a animácia, ktorá nemá konkurenciu. Pre mňa sú filmy tohto režiséra hĺbkou najkrajšie. Škoda, že režisér skončil s natáčaním dlhometrážných filmov. Taký umelci sa rodia raz sa storočie. 90% (07.09.2014)