Hrozny hněvu

Jelikož jsem se ještě stále nedostala k přečtění tohoto románu, rozhodla jsem se zhlédnout alespoň jeho filmovou verzi. Dál nemám, co bych dodala. Snad jen to, že se mi OPĚT potvrzuje, jak dokonale realistické a procítěné může Steinbeckovo dílo být... Nebýt prvních patnácti minut (rozhovor Toma s kazatelem byl až příliš "trhlý"), byla by tu další silná nominace na pět hvězd. Nezapomenutelná scéna: Zatímco paní Joadová vaří chudou večeři pro svou početnou rodinu, postává kolem ní vyhladovělá skupinka patnácti dětí. Po vyzvání, aby si na zbylé jídlo "něco" přinesly, se děti rozbíhají k místní táborové skládce, kde se perou o staré kusy nádobí... (09.07.2010)

Z dnešního pohledu, zejména středoevropského, ideově mimořádně komplikovaný film, jehož problematičnost samozřejmě tkví už v předloze samotné. Narážím samozřejmě na přimykání se ke komunistické vizi uspořádání světa, jež je symbolizovaná státním táborem, který si "spravují sami jeho obyvatelé". Tato základna se stává jediným světlým bodem pro rodinu Joadových v moři událostí od počátečního vyhnání z rodné hroudy. Je však vhodné upozornit, že je třeba vnímat fabuli v dobovém kontextu. V letech po Velké krizi nebyl socialismus sprosté slovo. Přimykali se k němu západní intelektuálové, protože jim nebyl lhostejný osud obyčejného člověka a kapitalismus, jehož byla Amerika symbolem, jim nutně přišel jako odcizený systém, který vytrhává lidi z kontinuity přirozeného života a rodinné pospolitosti. Byla to doba dávno před spuštěním železné opony a o marxismu v praxi neexistovaly na západě takřka žádné nebo silně zkreslené informace. Koneckonců v Československu po válce krom katolíků prakticky nevládla žádná nesocialistická strana. Steinbeckovo dílo je esencí dobového humanismu. Nabízí silný osobní příběh, který se v důsledku proměňuje v nadosobní kritický osten namířený proti kapitalistickému zřízení, odhalující jeho nedostatky. Ford k tomu přidává standardně dobrou a přehlednou režii ve stylu klasického studiového Hollywoodu. Není divu, že byl McCarthyho komisí vyšetřován, což jen dokládá, jak nadčasové dílo natočil. Po shlédnutí Hroznů hněvu by snad i Venca Klaus musel začít o socialismu alespoň přemýšlet... (15.04.2011)

„My jsme ti, který žijou. Nemůžou nás zničit. Nemůžou nad náma zvítězit...“ Studiovou iluzi přírody hlavně skrze statické mraky na obloze v tom nelze přehlédnout a naivitu levicově podbarveného závěrečného poselství úplně také ne, ačkoliv tady je určitě velký rozdíl dívat se z pohledu doby vzniku a z pohledu dnešního diváka. Přestože se jedná o nadčasové sociální drama, které se asi dost vymyká tehdejší hollywodské produkci, ze samotného zpracování jakoby navzdory tématu na mě dýchala mnohdy i více příjemná až nostalgická atmosféra jako ze soudobých filmů pro pamětníky, než že by Fordovy Hrozny hněvu vyvolaly trpce tísnivý prožitek. To však vůbec nemusí být bráno jako výtka, přeci nemusí být všechny filmy s drsnými a trpkými příběhy zpracovány drsným způsobem se sklony k naturalismu či frustrující depresi. Tady vnímám mnohem podnětnější myšlenku s ukázkou velké lidské odhodlanosti, která uvnitř rodiny Joadových i všech jejích členů pevně panuje navzdory situaci kolem. Je to exkurs do jiné doby, probíhající v nezáviděníhodných podmínkách farmářské chudiny během velké hospodařské krize. Příběh z doby, kdy nejen věřit v levicové ideály bylo mnohem snažší a v daných podmínkách pochopitelné, ale kdy během konfrontrace putujících chudáků s vesnicí jsme také svědky dnes již možná hůře představitelné hromadné pomoci ze strany kolektivu obyčejných lidí. Silné téma, silná lidskost a silné herecké výkony vytvářejí z tohoto filmu dle slavné knihy patřičný zážitek. Navzdory stáří filmu mě to oslovilo a upoutalo mj. též atraktivním road-movie prvkem a v druhé polovině napínavým útěkem před hrozícím krutým trestem v souvislosti s postavou Toma. Rozhodně stojí za zhlédnutí. [85%] (12.05.2022)

Sociální kritika směřovaná především k byrokratickým institucím bez tváře, které ničí ubohé a dobrotivé zemědělské rodiny. Z filmu je cítit jasná jednostrannost a politická vymezenost. Henry Fonda sehrává roli, která je očividným správnákem, ale od začátku se nijak netají tím, že spáchal vraždu, a stává se tak jediným, kdo dokáže jednat i silou, když cítí, že je páchána nespravedlnost, a ještě více tak potvrzuje status filmu jako obhajoby obyčejných lidí a obžaloby nelidských institucí. Nikdy se však ve svém boji neuchyluje k vyslovenému kýči a do děje jsou vkomponovány i další figurky, které mohou v rámci boje zaujímat nejednoznačný postoj, ale často stojí na straně lidí zbavených práv a majetku. Dost mi tam ale chyběl knižní závěr, čímž film vysloveně posílil pozici Henryho Fondy jako jediného a hlavního hrdiny. (11.07.2009)

S knihou se podle mě film nedá vůbec srovnat, oproti ní je to slabota, slabota, slabota. Nevyzněl by mnohem lépe konec podle knihy a ne jen těžko uvěřitelný patetický proslov Ma Joadové? Není právě naturalistický konec Steinbeckova románu lepším a věrohodnějším důkazem toho, že lidské pokolení se nevzdá a je schopno a ochotno dál bojovat i za těch nejnelidštějších podmínek? (26.06.2007)