Slunce v síti

Tak som zase doplatil na očakávania, spojené s povesťou snáď najkultovejšieho umeleckého slovenského filmu vôbec. Možno som na to ešte nemal vek, možno som ešte nedokázal správne posúdiť všetky dobové súvislosti, ale film ma zaujal hlavne svojou vynikajúcou atmosférou. S dejom to už bolo horšie, emócie a katarzia sa nedostavili. Takže znova konštatujem, že druhé zhliadnutie (už ako omnoho skúsenejšieho diváka) rozhode. Pre slovákov každopádne povinnosť. VIDENÉ ZNOVA: Tak musím skonštatovať, že ani na druhé pozretie ma film plne nepresvedčil svojim obsahom (bohužiaľ som ho nevidel v absolútnom kľude), na druhej strane je to film s asi najzaujímavejšou a najumeleckejšou kamerou v dejinách slovenského filmu. Vďaka kamere Slnko pôsobilo ako veľkofilm plný obrazových metafor a symbolov (najmä voda). Množstvo záberov je snímaných ako odrazy v zrkadle a jednoznačne u mňa vedie luster (planéty) , točiaci sa nad hlavou (slnkom) slepej mamy. Chvíľu máte pocit, že pozeráte Bergmana, chvíľu, že francúzsku novú vlnu. Taký slovenský Nikto ma nemá rád, ale s odrastenejším hrdinom. Rád by som si vypočul prednášku o filme na fakulte filmovej vedy. (14.01.2013)

Druhý celovečerní snímek režiséra Štefana Uhera, který svým způsobem přelomově modernizoval filmový styl slovenské kinematografie, inspiroval tvůrce nejen v rámci slovenské linie novovlnných filmů, a který svým formálním zpracováním fascinuje i 60 let po svém vzniku.... Důležitým příběhovým a symbolickým mezníkem je zde zatmění Slunce, které definuje životní změny v osudech mladíka Fajoli (Marián Bielik), jenž je mnohými nepochopen, a jehož postava dodává celému snímku neobyčejně lyrický charakter. Zatímco motiv Fajolova dospívání dodává snímku rozměr kvazi-existenciální, jeho milostný vztah s Belou dodává snímku naopak rozměr romantický. Spíš než film příběhový je však Slunce v síti film pocitový, jelikož operuje s těžko popsatelnou poetikou letní bezstarostnosti, motivem mladické nejistoty, a neobyčejně rozjímavým rytmem, navíc paralelně se odehrávající na pomezí tří různých míst: města, rybářské maringotky plující po Dunaji, a venkovní senové brigádě. Krom toho, že zde Uher pracuje výhradně s neherci, diváky zaujme nejen sofistikovaná práce s kombinací nediegetického zvuku (zejména skrze hudební leitmotiv píšťaly), diegetického zvuku (nejčastěji pak v podobě dobových písniček znějících z rádií či okolních ruchů), a ticha, ale především pak samotné vyprávění obrazem. To vyniká pod taktovkou kameramana Stanislava Szomolányho, čímž dodává neuvěřitelnou sílu estetice mizanscény jako takové, a díky němuž lze Slunce v síti považovat za jeden z nejlepších slovenských filmů z hlediska obrazotvornosti.... (06.10.2022)

Medzinárodne asi najvýraznejšie dielo slovenskej kinematografie, po ktorej sú pomenované aj naše výročné filmové ceny. Poetický príbeh o dospievaní sa vyznačuje unikátnou atmosférou a fantastickou kamerou Stanislava Szomolányiho. Štefan Uher si tu postavil pomník a ak aj príliš neholdujete slovenskej tvorbe, toto dielo by ste si rozhodne nemali nechať ujsť. Podobných klenotov tu veľa nemáme. (07.12.2017)

Cinematik report: Kameraman Stanislav Szomolányi uviedol na festivale Cinematik film na ktorom spolupracoval s režisérom Štefanom Uherom Slnko v sieti. Umelecký poetický film plný úžasne kompozične nasnímaným obrázkov prešiel prednedávnom reštauráciou kópie starej 50 rokov. Lyrický príbeh strhne svojím prevedením aj dnes a neraz prekvapí nejakým tím dialógom, či slovnou vychytávkou. /videl v kine: 80%/ (videl na festivale Cinematik 2012) (14.09.2012)

V dnešní době již trošku neprávem pozapomenutý titul, ale fajnšmekři vědí o tomto drahokamu své. Film, který inspiroval celou jednu generaci filmových tvůrců a odstartoval česko(slovenskou) ´Novou vlnu´. Vizuálně podmanivý, kdy kamera čaruje i při snímání zdánlivě obyčejných panelových dojmů s hustým „lesem“ televizních antén, scéna zatmění slunce je pak až děsivě krásná. A vše podbarvuje lehce industriální hudební podkres, s disharmonickými prvky, který co do odvážnosti a zvukové nadčasovosti předběhl dobu o několik desetiletí. Zeljenka byl zkrátka takový slovenský Zdeněk Liška, byť o několik levelů méně autorsky potentní. A ta ústřední herecká dvojka, s roztomilou slangovou mluvou a přirozeným herectvím, tomuhle filmu dodává pocit žádané autentičnosti. Na LFŠ před několika lety, na velkém plátně, to byla vychutnávka par excellence. (20.06.2015)