Slunce v síti

Některé scény se hned tak z paměti nevypaří, třeba ta, když děti vedou slepou matku k vodě. Podmanivá kamera divákovi také utkví. A i když vím, že Uher chtěl bouchajícími dveřmi umocnit pocit stereotypu, mám dojem, že tohle je ten jediný, který mu s chutí odpustím. Ano, když byly dveře opravené, jejich zvuk mi chyběl, mezi domy nebylo vše v pořádku a kompletní. A nějak podobně na mě působí celý film. Dá nám zvyknout na Fajolovy pobyty na střeše plné televizních antén, aby jej odvedl na brigádu. Nekončící úseky ze života dospívajících dětí jsou protínány vymazlenými záběry Szomolányiho kamery. Nevyvážený film, z kterého chvílemi jásám, abych se záhy začala nudit. (21.02.2016)

"Keď človek kradne v štátnom, nesmie křičať."                                                                                                                             Tvůrců se povedlo kouzlo nechtěného. Chtěli natočit film zašpiněný všední realitou a povedl se jim unikát. Vytvořili osobitý příběh s neherci v hlavních rolích s nefalšovaou atmosférou šedesátých let. Odkrývá nejistotu mladé lásky, ze strany Bely vyjevené, ze strany Fajola opětované, ale velice zdrženlivé. Pomalu ubývající slunce, které pozorují oba ze střechy se stává symbolem pro ubývající jas v šedé skutečnosti, ztrátu snů a ideálů, polapení do sítě zase nesvobodu, spoutanost. Symboly života v nesvobodě i hledání v dospívání. Rozpory mezi dětmi a rodiči i mezi dospělými navzájem je demonstrován v obou rodinách. Usmiřujícími prvky a jakýmsi pomyslným vyvážením se stavá starší generace - jednoruký rybář s manželkou nebo Belin deduško s rozvážnou moudrostí.                                                                                                                        Rozdělení děje do dvou rozdílných prostředí - města a vesnice- přínáší další kontrast. Bela zůstává ve městě, Fajolo odjíždí na brigádu. V osamocení se stává sdílnějším, a píše dopis. Oba se snaží zahnat samotu společností někoho jiného. Fajolův návrat do města znamená konfrontaci s proměnou, odkrývá nepříjemné pravdy. Nic už není jako předtím. Vyschlá zátoka Dunaje, smrt rybáře... Příběh je podávaný velice decentně, nabízí obrazy každodennosti, ovšem nasnímavé s úžasným vkusem, dialogy jsou spíše minimalistické, obsah musí divák vyčíst sám. Pod zdánlivou netečností se objevuje citlivost. Hudební doprovod si vystačí s jednoduchým opakujícím se motivem, reprodukovanou hubou z rádia a ruchy běžného života. Klenot slovenské kinematografie. Každý z nás by měl mít svého rybáře s pontonem, svoji střechu se zatměním slunce a svoji Bezďanku se zázračnou vodou. (06.06.2014)

Zajímavá práce s filmem. Nejvíc se mi líbila kamera - záběr přes zrcadlící se vodní hladinu. Líbilo se mi zastavení filmu fotografií, přičemž monolog pokračuje. Pěkné fotografie. Pro mě, jako pro člověka, který žije už 16 let v Bratislavě, byl pohled na Bratislavu roku 1962 zajímavý (záběr, ve kterám Fajo mluví s Petrom a Petr mu prozrazuje, že četl jeho dopis, vznikl v průchodu z Rolandova námestia k městskému muzeu). Lepších 80%. Chci vidět znova. (06.07.2009)

Slnko v sieti je bezesporu přelomové dílo československé kinematografie. Na druhou stranu jde však o počin, který stojí teprve na začátku něčeho velkolepého. To ale vůbec neznamená, že by ještě ostýchavě překračoval na prahu nové epochy a moderní impulsy by do něj pronikaly jen v jemných náznacích. Ačkoliv ještě stojí jednou nohou v estetice předešlých let (poměrně neorganické ztvárnění dusivých scén z Beliny domácnosti), daří se Uhrovy vytvořit zcela osobitou poetiku. To znamená především zcela potlačit pouhou ilustraci reality a rovnou se vnořit do pocitů nejednoznačného a fascinujícího hrdiny. Přesto jeho vnitřní svět a vztah založený na vysoce mravním a nesmlouvavém pohledu na mě působil někdy až didakticky a neživotně. A i scéna ze zemědělské brigády je spíše doslovnou kritikou vzdalující se poetickému a metaforickému vyznění ostatních scén snímku. Slnko v sieti je tak nakonec myšlenkově odvážným až ambiciozním počinem s podmanivě moderní atmosférou (antoniovské scenérie městské krajiny, Zelenkova konkrétní hudba), ale právě ony ideové ambice a snaha všestranně uchopit celý svět dozrávajícího Fajola vedou k stylistické roztříštěnosti a nesoudržnému vyjádření. Proto není zrovna jednoduché snímek sledovat, přijmout jeho zvláštní mikrosvět, naladit se na vlnu postav. Ale i to je jedním ze znaků čerstvého závanu individualismu, který s sebou přinesl. (10.02.2009)

Výborný poetický film, na kterém si čas vylámal zuby. Je zvláštní, že působí tak autenticky (skoro až dokumentárně) a přitom je po všech stránkách velice promyšlený. Kromě režiséra na tom má výraznou zásluhu i nádherná kamera, kde všechny ty hrátky se světlem a odrazy na hladině nejsou nijak samoúčelné, ale mají ve vyprávění důležitou dramatickou úlohu. Jeden z nejlepších slovenských filmů, co jsem kdy viděl (90%). (16.02.2009)