Brestská pevnost

Úvod je jak od Honzy Svěráka (a to nemyslím nijak pejorativně), idylka je rázně ukončena scénou bombardování, která se právem může okamžitě zařadit do zlatého fondu těch vůbec nejlepších a nejpůsobivějších válečných scén... A poté již následuje "klasický" ruský přístup k látce z druhé světové; tedy ultra zlí a podlí Němci v roli bezejmenného cannon fodderu (ne, že bych od Rusů čekal něco jiného, ale překvapili by) a pro Rusko typická značná míra "gerojismu" a patosu. Oboje ovšem film celkem v pohodě ustojí a úspěšně balancuje na hraně ještě snesitelného a nesměšného; a že desítky a desítky scén ve stylu bosý neozbrojený rudoarmějec běží zpomaleně vstříc Wehrmachtu pouze s okenním rámem apod. není zrovna lehké režijně ustát se ctí. Problém je, že se tento styl po hodině přejí a spíše až otupí a to v té zbývající hodině je to stejné, akorát v ještě hojnější míře. Být navíc pokrácena i linie mladšího Akimova, která se neúspěšně snaží být něčím ve stylu Jdi a dívej se, jen na nezbytné minimum, tak je to o třídu lepší. I tak jde ovšem o dobrý film, kdyby to však bylo méně pro ruského člověka a více i pro zbytek světa ocenil bych to více. (05.06.2011)

Ještě teď mi běhá mráz po zádech. "Ja Krepost. Ja Krepost." Počátek války, jednoho z největších hnusů v moderních dějinách Made by Germany. Surovost války podávána ve vší brutalitě s emocionálním propojením s lidmi v Bretské pevnosti, ale bez jakéhokoli citového vydírání. Prostě jen život v tehdejší době, do kterého vpadla válka. (20.11.2020)

Když jsem žádal o nahození tohoto snímku do databáze, těšil jsem se jak k němu napíšu i obsah, ale kolega Thomassi - s jehož hodnocením současných ruských válečných filmů nelze než souhlasit - byl rychlejší :-)). Tak alespoň takhle: "Brestská pevnost" oprávněně staví pomník vojákům, ke kterým se v případě že přežili válku zachovala macešsky i jejich vlastní společnost a uznání se dočkali až několik let po Stalinově smrti. Snímek se sice v detailech rozchází s historickou skutečností (například statečné přihlášení se komisaře Fomina ke své židovské a komunistické identitě je fikce, ve skutečnosti ho udal jeden z jeho spolubojovníků), ale v podstatných bodech se drží faktů a jako pocta heroickému boji posádky pevnosti v beznadějném postavení funguje dokonale. Bez zbytečného patosu se tvůrcům podařilo nejen technicky kvalitně zpracovat bojové akce, ale ukázat i tragický osud sovětských civilistů. Pro milovníka vojenské historie jsou zajímavé takové detaily, jako rozdíl mezi uniformami pravidelné armády, pohraniční stráže a vojsk NKVD, nebo v jiných snímcích málo vídaný starší sovětský samopal Děgťarev, jímž je (na rozdíl od chronicky známého Špagina) vyzbrojen poručík Križevatov. Není bez zajímavosti, že padlí v bojích o Brest představují 5,42% všech ztrát na životech, které německé strana utrpěla za první týden války na celé východní frontě. Jak silný dojem na německé vojáky udělala morálka a obětavost obránců Brestu dokazují i slova generálplukovníka Heinze Guderiana na jejich adresu: "To člověk může jenom obdivovat". (04.01.2011)

Technicky pecizní záležitost, jejíž hodnocení ovšem není úplně jednoduché. Na jedné straně několik perfektních režisérských fines (viz několikrát zde vzpomínaný záběr s letadly odrážejícími se na vodní hladině), obvyklá sověts-é-pardon, ruská naturalističnost (neuhýbání kamery před utrženýma končetinama, špína po chvíli bez vody), dobrá technika (výborné repliky tanků Pzkpfw III - vyrobené zřejmě z "béemdéček") a celkově výborné technické provedení. Na straně druhé trochu chybí jednotná linie, film přeskakuje z polohy historické do osobních příběhů a zpátky ne zrovna plynule. Navíc mi ta předválečná idyla k sovětské realitě moc nesedí. Hrdinské ano, nesouhlasím ovšem s tím, že by byl film patetický, podle mě to bylo vyvážené. Třeba Fomin když vyjde tváří v tvář Němcům kryjícím se za civilisty se zachová "hrdinsky", ale je přitom ochromený strachem. O to je to působivější. A jednotlivé osobní epizody jsou velmi působivé, např. krátké shledání otce s dcerou mi vehnalo slzy do očí. Evropské, potažmo ruské vyjadřování emocí tváří v tvář těžkým situacím na plátně sedí více než zámořská rozmáchlá gesta. Celkově se mi film rozhodně líbil a fandům válečné kinematografie ho můžu doporučit. (23.10.2011)

Zpočátku jsem si myslel, že udělím filmu vysoké hodnocení, zaujala mě už poklidná úvodní část a těšil jsem se, jak budu nadšený z válečné části, protože mi Rusové už několikrát dokázali, že válečné snímky umí, ale tentokrát selhali. Nejdříve mě zarazil způsob, jímž je zde vykreslen komisař Fomin, komisaři obecně se, pokud vím, neproslavili díky své empatii a otcovskému vztahu k vojákům. Navíc, přesně jak píše deLaFere, Fomina udal sovětský voják v zajateckém táboře, kam se komisař dostal díky tomu, že se převlékl do uniformy jiného padlého rudoarmejce. Dalším nepříjemným překvapením byl pro mě útok německé pěchoty s podporou tanků, kdy Němci zareagovali až na třetí výstřel protitankového děla, přestože jim hned ten první způsobil ztráty, takže by to u mě tvůrcům neprošlo, i kdyby mi tvrdili, že se jednalo o zvláštní hluché německé komando. Definitivně mě stejně jako obránce dorazil ten nesmysl s finální bombou. Proč? (12.11.2017)