Stud

Stud sice vypráví o dvou sourozencích, introvertovi, který imploduje, a extrovertce, která exploduje, ale mnohem důležitější je pro jeho pochopení vztah Fassbendera a jeho šéfa Davida. Málomluvný Fassbender definuje svou postavu zhruba uprostřed filmu, kde prohlásí, že záleží na činech, ne na slovech. Tím se zřetelně liší od svého šéfa, kterému jede pusa neustále, ale nikam to nevede. Všechny holky končí u Fassbendera. Jeho šéf oproti tomu mluví takřka bez přestání, snaží se pořád něco pochopit nebo rozebrat, a možná proto je tak neúspěšný. Není to tedy tak, jak se občas říká, že Fassbender žije nějaký banální nebo povrchní život – on si jen uvědomil, že ten povrch je vše a je zbytečné se snažit jít za něj. Stud je tím pádem velmi filozofické dílo, protože ukazuje, že věci jsou skutečně takové, jak se nám jeví, i když nám takové nepřipadají (většina filmů je naopak stížená permanentní paranoiou a neustále nás nabádá k tomu, abychom nevěřili vlastním očím a spolu s hlavní postavou dospěli ke zvratu a odhalili nějaký komplot). V tom spočívá rozhodující změna pohledu, kterou musí divák Studu udělat: povrch tu nepředstavuje překážky, které nám brání v přímém přístupu k zobrazované realitě, ale je naopak samotnou realitou – nebo, abychom to vyjádřili staromódními filozofickými pojmy, jeho status není epistemologický, nýbrž ontologický. Proto bychom měli přikročit opačným směrem – ne se odtáhnout od povrchu a vizuální bohatosti filmu a obrátit se k něčemu smysluplnějšímu, co se skrývá za tím, nýbrž plně postoupit k povrchu, z něhož se realita skládá. Kdykoliv se tím Fassbender neřídí, třeba na rande s černoškou, jíž se otevře ve snaze navázat s ní hlubší vztah, dopadne to katastrofálně. ____ Zásadní problém Studu je nicméně v tom, že se stává tím, proti čemu bojuje. Vypráví příběh vyprázdněného, povrchního muže, a dělá to jak jinak než vyprázdněně a povrchně. Vykreslení hypermoderního, vertikálního New Yorku a jeho smutných, anonymních obyvatel tak přechází i na film, který je rovněž smutný a poněkud malátný - jeho flow je místy líná jako veš. Řešení této možná nejklasičtější pasti, do níž může filmař upadnout, je přitom velmi jednoduché: vybrat si atraktivní téma. To sice rovněž infikuje film, ale ten bude logicky atraktivní a přinejmenším působivý a zajímavý. Asi nejlepší dva příklady této situace dávají Takový normální zabijáci od Stonea a Felliniho Sladký život. Stone svůj film charakterizoval jako satiru obžalovávající násilí, jenže ho natočil příliš násilně, než aby násilí pouze odsuzoval. Inspirovali se jím i někteří zločinci. Totéž platí pro Sladký život, v němž Fellini snímá masku nejrůznějším podobám bohateckých hrátek, ale sám neskrývá, že do tohoto světa v podstatě sám také náleží podobně jako jeho hrdina Marcello, takže se pak římskokatolická církev nemohla shodnout, jestli film odsuzovat, nebo opěvovat - někteří duchovní svým ovečkám radili, aby se ho vyvarovali, zatímco jiní vyzdvihovali jeho kritiku vyšší společnosti, jejíž povrchní zbožnost není založená na skutečné víře. Jak Stone, tak Fellini tak sice svými filmy infikovaly to, co kritizují, ale protože si vybrali atraktivní téma, dodali svým filmům na jednoznačné působivosti. Oproti tomu Steve McQueen ve výběru tématu malinko selhal, poněvadž být zločincem na útěku nebo italským seladonem je přece jen zajímavější než se stát introvertním chlapíkem z N. Y. Možná to tedy není tak, že příběhy se beztak pořád opakují a podstatné je tedy samotné jejich provedení, ale naopak už samotný výběr tématu v předprodukční fázi je tím nejklíčovějším rozhodnutím, které není radno podcenit. Platí to i v jiných o oborech, třeba ve stavebnictví máme největší možnost ovlivnit výši nákladů, včetně dalších vlastností stavebního projektu a jeho rizika, v prvních etapách už někde v předinvestiční fázi. Pak už je často pozdě. (18.05.2012) (méně) (více)