Stud

McQueenova (vizuálně) ulepená reflexe současné doby a čistá filmařská rozkoš bez rizika – SHAME aneb těžko stravitelná stominutovka, která člověka nejprve sežvýká a pak ho bez milosti vyplivne čelit realitě. Malá sexuální dekonstrukce o tělesné a materiální svobodě ochuzená však o svobodu duševní prezentovaná skrze hypnotické fragmenty s mrazivým obsahem o vyprázdněném cyklu plném mechanické rutiny směřující od jedné masturbace k druhé. Tam, kde skončilo Kubrickovo Eyes Wide Shut Shame teprve začíná a hned prvními minutami staví diváka do pozice chtěného voyaera, jenž má možnost nahlédnout do života jednoho náhodného spolucestujícího / běžce / jednorázového milence. Obnažená studie, která je chirurgicky přesnou "vivisekcí bez narkózy"" - té jsou vystaveni nejenom hrdinové snímku, ale i divák samotný, jehož mysl je neustále dokola nahlodávána jednotlivými tahy kamery. Just do it! NIKE (17.02.2012)

Stejně jako McQueenův předchozí film Hunger je i tento snímek z kategorie "těžký, reálný a upřímný jak to jen jde". Ale stejně jako Hladu ani tady nemůžu dát plný počet. A přesto jsem si po většinu filmu myslel, že to půjde. Shame se mi přesto líbil o něco víc, než Hunger (slovo líbil asi není zrovna vhodné, ale co už) hlavně kvůli hereckému obsazení. Od Fassbendera jsem takovýhle výkon čekal, ale od Carey ne a musím říct, že v mých očích byla ona hvězdou filmu. Scéna, ve které zpívá v baru… to se musí vidět, slyšet a hlavně (po)cítit. Všechny komentáře zde chválí především Michaela, chápu proč, ale já budu hlavně chválit ji, protože si myslím, že uchopit takhle složitou postavu bylo o něco složitější a ona to zvládla dokonale. Celý film je jedna velká depka, která vámi postupně prostupuje a nepustí vás ještě dlouho po skončení filmu. S odstupem tedy film hodnotím 80 % s tím, že na rozdíl od Hladu, tady vím, že druhá projekce odhalí víc. I když nevím, kdy na ni budu mít chuť… (29.04.2012)

Krok za krokem k sebedestrukci. Žít pro sebe. Bez závazků a bez významu. Cynickou masku už ani neodkládáme, láska neexistuje a sex nás ničí.V zásadě s McQueenem souhlasím a těší mne, že nijak neslevil ze svého chladnokrevně pozorovatelského stylu, kdy s lidským tělem pracuje jako s výtvarným objektem spíše než jako se schránkou na emoce. Ty na povrch proniknou jen párkrát a jakoby omylem. Brandon se jim jinak důsledně brání a jenom díky sestře, jediné osobě, k níž skutečně něco cítí (snad zodpovědnost), si uvědomuje, jak křehký je krunýř, který ho ochraňuje. Vlastní zranitelnost tvrdohlavě (a se zničujícími následky) odmítá akceptovat. V jeho světě se striktně vymezenými pravidly pro ni není prostor. Odvážně dlouhé záběry – vyjma zhuštěného a strhujícího úvodu a finále – jsou nepříjemné tím, že po většinu času nepřejímají hledisko žádné z postav, jež tudíž nevyprávějí příběh, nýbrž jsou studovány. Cílem „neempatického“ snímání ale není verismus (ani voyeurismus). Kompozice záběrů naopak prozrazuje promyšlený plán. Brandon a Sissy se v záběru doplňují, jako kdyby šlo o jednu osobu a její dvě tváře (prázdný prostor vedle detailu Brandonovy tváře v baru například vyplňuje sestřin zpěv). Fassbender dál s obdivuhodným nasazením pracuje na tom, aby nebyl zaškatulkován jako tuctový hezoun. Když už něco, jeho duševní i tělesný full frontal z něj činí naději pro pornografický průmysl, nikoli lamače dívčích srdcí. Film samotný nicméně pornografický není. Neprovokuje mírou obsažené nahoty, ale přirozeností, s jakou k lidské sexualitě přistupuje – tím, že se v divácích nesnaží vzbudit pocit studu za obnažené tělo. Poukázání na normálnost sexu a nahoty napovídá, že Brandonova nenormálnost netkví (jenom) v jeho posedlosti ukájením. Jde o jeden z mnoha symptomů choroby zlhostejnění, kterou trpí celá společnost. Apendix: Stejně jako Hlad, nechci ani druhý McQueenův film v dohledné době vidět znovu. Zničující totiž Stud není jenom pro protagonistu, ale i pro diváka. 85% (08.02.2012)

Krutý paradox závislosti je, že transformuje zdroj potěšení do nevyhnutelné a nenasytné potřeby. McQueen natočil Shakespearův sonet 129 pro 21. století - Mrháním sil v tmách hanby pustošivé // je chtíč, když rve, co chtěl. Když teprv chce to, // zná jenom krev a zrady, sliby křivé, // surovec, vrah a lhář a sketa je to. // Hnusí se nám, jak poskytne nám slast, // jak máme to, co zoufale jsme chtěli, // hned nepříčetně zoufáme si zas, // že jsme mu, blázni, takhle naletěli. // Blázni, když chcem to, blázni, když to máme, // šílíme před tím, při tom, po tom též, // vteřinu štěstí dlouze odpykáme - // z příslibu blaha bláhová je lež. // To všechno každý ví, však nikdo neví, // jak peklu uniknout, když číhá v nebi. (17.02.2012)

Silně intenzivní a pohlcující snímek, který však není pro každého. Režisér McQueen dost často vypráví pouze skrz dlouhých záběrů, jsou zde pasáže, ve kterých se třeba i 5 minut vůbec nepromluví a to nemusí vyhovovat všem. Jedná se však o psychologické drama a právě ty dlouhé záběry slouží k dokonalému vyjádření vnitřních pocitů hlavního hrdiny. Každý pohled, každý záběr je zde nesmírně důležitý. Především celá úvodní sekvence a pasáž v metru dokáže vydat za tisíc slov, takových momentů je ve filmu ale celá hromada. Film ve mně většinu času vyvolával nepříjemný pocit mrazení, sledujeme člověka, kterého jeho závislost ničí, protože není schopen navázat jakýkoliv vztah a všechny sexuální scény ve filmu jsou vlastně velmi bolestivé i pro diváka. Akademie by se měla skutečně stydět za nenominování Michaela Fassbendera, který podal famózní herecký výkon. (30.03.2012)